|
23 - 25. srpen 2013 – Víkend s Fiaty - Kokořínsko 2013
Již loni jsme si slibovali nějaké změny ohledně víkendu s Fiaty a ve finále také dohodli změnu lokality a přesun z Berounska na Kokořínsko. Přesto jsme nakonec zůstali věrní Berounsku. Jenže letos už jsme byli rozhodnuti změnu dodržet.
Míra Nosák se uvolil k rezervaci míst v kempu, což se posléze pro malý zájem stran účastníků přetransformovalo ve využití rodinného domku Nosáků ve Mšeně.
A tak tedy v pátek odpoledne míříme do Mšena. U mě se situace poněkud komplikuje, dočkal jsem druhého potomka a Renata je v porodnici. No, ale nakonec proč ne, užijeme si s malým Otakárkem pěkný víkend. A aby těch novinek nebylo málo, beru zcela nový přírůstek do rodiny italských strojů - Lancii Betu 2000 HPE, místem setkání je pak tvrz ve Ctěnicích u Vinoře. Tam už v pět odpoledne čeká Pedro s Julií ve Fiatu 125.
Dostávám instrukce, itinerář, fotky a hotovíme se projet trasu pro naši akci „Pražská jízda“, která letos proběhne tak trochu jinak. Trasa je naštěstí jednoduchá, a tak zvládám sledovat itinerář, řídit a dokonce i bavit malého Otakárka. Když k tomu přidám i sledování samokontrol a fotek objektů na trase, mám chvílemi pocit, že jsem ve virtuální realitě. Navíc ještě volá Míra, že mu zřejmě právě umřel stroj. Stojí prý se svým Fiatem 124 SC kousek za Mělníkem, vypověděly mu službu karburátory a to tak, že s konečnou platností. Když se dozvídá, že jsme zhruba v polovině trasy a ještě tak dvě hodiny tam bude čekat na záchranu, beznadějně zaúpí a prý se pokusí ty karburátory přeci jenom probrat k životu.
My zatím bez problémů projíždíme celou trasu až do Sosnové, která je cílem orientační soutěže. Ze šesti zajímavostí na fotkách jich nalézám pět a ze tří samokontrol jednu, což hodnotím jako úspěch. Pedro však říká, že to spíše znamená, že trasa i úkoly jsou jednoduché…
Pedro pak pospíchá zachránit Míru, já v klidu a pohodě jedu do Mšena, cestou dáme s Otakárkem svačinku, ve Mšeně projdeme náměstí a zaskotačíme u kašny. Míra je dotažen na laně, zabydlujeme domek. Je útulný a sluncem prohřátý, k dispozici je i teplá voda, jsme spokojeni. Otakárek si osvojuje hračky nalezené na dvorku, zavládne všeobecná pohoda. Buřty opékáme na pánvi, oheň už se nám rozdělávat nechce. Zapíjíme čerstvý přírůstek do mé rodiny, Nelu Kroutilovou, a uléháme do svých pokojů až hluboko po půlnoci.
Sobotní ráno je jako malované, slunce slibuje pěkný a teplý letní den. Po snídani jen tak brouzdáme po zahradě a ochutnáváme dary přírody, třeba takové švestičky z vlastní zahrádky jsou výborné.
Na dopoledne pak máme naplánovaný lehký pěší výlet, jenom aby nám vytrávilo. Pomalu tedy scházíme k městskému koupališti. Koupaliště je i po ránu lákavé, je stylové prvorepublikové a velmi útulné, čistá voda přímo vybízí ke koupání, jenže je ještě brzy, a tudíž zavřeno. A zde také čekáme na dalšího účastníka. Na to, že je jen kousek od Mšena, mu to však trvá nějak dlouho… Ovšem situace se brzy vyjasní, přijíždí Ondrej a překvapuje. Je tu dnes trochu nezvyklým dopravním prostředkem, vypůjčenou Škodou Octavia z roku 1960 a tím tedy i nejstarším a ne zrovna nejrychlejším strojem.
A nyní je již nejvyšší čas vyrazit do přírody. Pěší procházku začínáme stinným údolím, míjíme lesní divadlo, minihrad Kokořín a altánek, pro změnu v podobě megamuchomůrky. Dále pak pokračujeme do skalního bludiště, jež zkoumáme opravdu podrobně. Místy je průchod velmi úzký a já s krosnou na zádech, ve které trůní Otakárek, musím být navigován zezadu i zepředu. Vyhlídky jsou úžasné, skalní město taktéž, dopřáváme si oklikou delší cestu zpět do Mšena. Cestu poněkud komplikuje „výborná hra“ malých satánků, kteří se baví tím, že hází větve do úzké průrvy, skrz kterou vede turistická značka. Po těch zhruba 10 kilometrech procházky nahoru, dolů a znovu nahoru, k tomu navíc se skoro 20 kilovou krosnou na zádech, cítím, že toho mám docela dost. Už se vidím zpátky ve městě na obědě.
Do Mšena přicházíme něco po poledni, já jdu krmit a uspat „dravou zvěř“, ostatní míří do restaurace, kde je pak po dvou hodinách nalézám a krmím konečně i sebe. Další program je jasný, Pedro s Julií a Ondrejem zůstávají na chalupě, kde čekají na poslední fiatářskou posilu, Kačku s Pavlem. Kačka pro svůj zdravotní handicap byla nucena využít služby neitalského a poněkud novějšího vozu. No a já s Mírou a Otakárkem se jdeme smočit na koupaliště. Voda je jako křen, těch 18 stupňů na nějaké dlouhé cachtání není, jen si trochu zaplaveme a pak spíš tlacháme na břehu. Při tom sledujeme spokojené dítko, až po krk obalené pískem. Koupaliště je však v údolí a zakryté vzrostlými stromy, což sice přispívá k jedinečné atmosféře, ale je tam brzy stín a ochlazuje se. V pět odpoledne je tak akorát čas odejít.
Příprava ohniště je dalším bodem dne a je to docela sranda. Posekat trávu, vyhrabat ohniště, to pak ještě obložit kameny. Míra nic neponechává náhodě. Následuje příjemný táborák a opékačka buřtů, která se protahuje až do noci. To už je vcelku řádná „kosa“ a pokračujeme proto uvnitř chalupy. V rozšířeném složení znovu zapíjíme mou dcerku a po půlnoci opět obsazujeme jednotlivé pokoje.
V neděli už od rána balíme, Míra se rozhoduje zanechat nepojízdné kupé na chalupě a přesedá ke mně do vozu. Brzy se však ukazuje, že trochu podcenil situaci. Ta hromada krámů, které chce vzít s sebou do Prahy, je poněkud nad možnosti již po střechu naložené Lancie. Je proto potřeba pro nadcházející společnou jízdu přesvědčit i Pavla a Kačku. A tak Míra okouší pohodlí zadních sedadel Lancie a s nostalgií vzpomíná na dobu před několika málo lety, kdy podobný stroj také vlastnil. V příjemných debatách cesta rychle ubývá a před polednem přijíždíme zpět do Prahy, kde „víkendovku“ Kokořínsko 2013 ukončujeme.
PS: Komornější atmosféra víkendové akce na konci srpna začíná pomalu převažovat nad akcemi, kdy se zúčastňuje, mohu-li to tak nazvat, většina „tvrdého“ klubového jádra. Přesto nebo možná právě proto je atmosféra vždy velmi příjemná a je na co vzpomínat. Kokořínsko nabízí spousty možnosti vyžití, od lákavého koupaliště ve Mšeně, přes nespočetné turistické atraktivity Kokořínského dolu až po příjemné zázemí u Míry na chalupě. Míro, díky!
|
