|
18. září 2010 – XI. Pražská jízda klasických italských vozů
Už po jedenácté? To to ale utíká! Ještě jsem ani nestačil vstřebat dojmy z loňské, poněkud hektické Pražské jízdy a je tu další ročník. Bohužel spolu s nervy drásajícími přípravami! Sice už vím co mě čeká, ale stejně mě to znovu překvapí. Neuvěřitelné fronty na úřadech, již potřetí (!) přestěhovaná dopravní policie, stohy žádostí, zkrátka užívám si to. Ale jak se blíží termín akce, povolení nabývá konkrétnějších rozměrů až ho konečně, týden před akcí, držím v ruce. Takže pohoda. Pohoda…?
V pátek, den před akcí, jen tak pro kontrolu zjišťuji, jak jsme na tom s dopravními značkami, máme je totiž u klubového kolegy v Táboře. Tak nějak beru jako samozřejmost, že je přiveze, což se hned vzápětí ukazuje jako velká chyba. Nemá čas a pro značky je nutno dojet. Navíc značek je docela dost, chce to dodávku. Takže obvolávám všechny o kterých tuším, že by ji byli schopni poskytnout nebo rovnou pro značky dojet. Nejsem ani příliš překvapen, že buď nemají čas, nebo jim auto nejezdí. Ve finále to dopadá tak, že do Tábora pojedu já a buďto autem půjčeným v Mělníku nebo v Berouně. Mělník je blíž a auto k dispozici dřív, takže jedu tam. Po dvou hodinách je však jasné, že tímto autem to nepůjde. Nebrzdí. Auto v Berouně je dispozici až okolo desáté večer, takže promýšlím taktiku a zjišťuji jaká věda je ta logistika.
Cestou ještě nakládám Vlasovce, do Tábora se mi totiž tak pozdě v noci nechce jet samotnému. V Berouně jsme v deset večer a vypadá to na bezesnou noc. Náš šofér Renata zatím odjíždí dospat domů. Oproti tomu já s Vlasovcem frčím po dálnici a celkem poklidně nám to ubíhá. Občas sice auto tak nějak divně uhne doleva nebo doprava, takže se nedá jet rychleji než devadesát, ale na to si po hodině jízdy zvyknu. Na co si nezvykneme, je podivný chrčivý zvuk vycházející z výfuku. A ten se pár kilometrů od Benešova razantně změní, téměř uhnilý výfuk se stává zcela uhnilým a náhle odpadl. Což o to, ten šílený kravál bychom ještě vydrželi, ale fakt, že všechen zápach z výfuku jde do kabiny, nás nutí k zamyšlení. Ať počítáme, jak počítáme, do Tábora je to ještě dobrých 50 kilometrů a to nepočítáme cestu zpátky. Po deseti kilometrech jízdy bez výfuku je z kabiny plynová komora, kašleme, oči nepříjemně pálí. Po dalších deseti kilometrech již jen slzím a silnici sleduji zpod přivřených víček, vlastně mám místo očí jen takové štěrbinky. Takhle to nejde. Zastavujeme a otvíráme všechna okna v autě, je to znatelně lepší, ale jakmile jedu rychleji než šedesát, rapidně se to zhoršuje. Je konec září, venku sotva nad nulou, auto moc netopí, takže se balíme do dek a všeho co v nás v tom průvanu udrží teplo jen o chvilku déle. To zas bude noc…
V Táboře jsme v jednu ráno. Chvilku se dohadujeme o místě předání značek, projíždíme Táborem tam a zpět, nakonec ale značky převezmeme. Je jich plná dodávka a ještě vlek za auto. S naloženým vlekem je auto kupodivu tak nějak stabilnější, nicméně při rychlosti nad šedesát je zde opět efekt plynové komory. Zmrzlí, ohluchlí a napůl přidušení přijíždíme do Prahy v půl čtvrté ráno. Jsem tak ztuhlý, že ani neohnu prsty na rukou. Vlek necháváme ve školní klubové „základně“. Nechci ještě řešit jeho případnou krádež. Teprve pak můžu v klidu odjet domů a na dvě hodinky se prospat.
V šest zvoní otravný budík. Na snídani není čas, musím ještě vyzvednout vlek. Lehce přidušený pak přistavuji vozidlo u školy. Zapřaháme vlek a vyrážíme na Kunratickou tvrz.
V osm ráno jsme na místě, počasí se zdá být při nás. Konečně se zbavuji dusícího vozu a přesedám do pořádné káry. Tentokrát je velitelským vozem Fiat 128 A, nutno však dodat, že po všech těch letošních akcích je již značně rozvrzaný a potřeboval by nemalý renovační zásah. Uvidím jak si povede na tak náročné trati, zřejmě to bude letos jeho poslední jízda…
Ve tvrzi je již poměrně živo, rozmisťují se příjezdové šipky a transparent, připravuje přejímka. A první účastníci na sebe nenechají dlouho čekat, i když někteří si dávali na čas a nechávali přejímku na poslední chvíli. Okolo desáté se tak do tvrze nahrnula spousta vozů a přejímka jimi byla doslova zahlcena. Nicméně časový plán se dařilo dodržet. Uzavírka silnice je hotova, policie na místě, značení objízdné trasy taktéž. Ve čtvrt na jedenáct jsem uspořádal krátkou rozpravu a upozornil na záludnosti trasy, kterou beztak všichni již znají z předchozích ročníků.
Za doprovodu městské policie jsme pak v koloně přejeli na místo startu, do Komořan. Silnice uzavřená, časomíra nainstalovaná, jen začít. Ovšem doladění nějakých drobností na trase si vyžádalo ještě dobrou půlhodinku zdržení.
V půl dvanácté můžeme startovat. A co že za stroje bylo na startu? Trochu nižší účast než loni, lehce přes 40 vozů. Základ startovního pole tvoří samozřejmě standart - Fiat 500, 600, 850 nebo 127 a to v různých variantách. Pak nějaká ta F 124 a X 1/9, dále upravené 128 rally a kombi. A poněkud brutální Fiat Uno 1,7 Turbodiesel. Ten vždy po startu rozhazoval z výfuku „brikety“. Auta jezdila a jezdila, až dojezdila. Krátce po startu došlo na nedaleké křižovatce k dopravní nehodě (naštěstí s námi neměla nic společného) a naši uzavřenou trať tak vyzkoušela policie a krátce po ní i sanitní vůz. Hlášení ve vysílačce „Sanitka na trase“, v cíli stroze komentovali „A jaké má číslo?“. Když pak po chvíli projely na trase ještě další dvě sanitky, už to ani nijak nepřekvapilo. Tedy mimo nadšeného šoféra Fiatu 124 Spider, který startoval krátce před sanitkami a do cíle dorazil hodně dlouho před nimi. Pochvaloval si, že prý ty houkačky za ním fungovaly jako skvělá motivace.
Na start se ještě postavilo duo kvalitních strojů, „škarpolez“ a „kozí dech“. Závodníci v báječných dobových a stylových doplňcích budili obrovský zájem a stali se ikonou celého závodu. Řekl bych, že se nám to tak nějak lehce zvrhlo…
Poslední projel, je čas k návratu na tvrz. Většina soutěžících už tam je, my balíme časomíru a sbíráme značky. Ondrej s Vlasovcem mezitím zabírají místo v restauraci a počítají výsledky. Účastníci se však vyhlašování vítězů dočkají až po šesté odpoledne. Nicméně to čekání jistě stálo za to, vzhledem k poměru kategorií ku počtu soutěžících, vyhrává opravdu téměř každý. No posuďte sami, kategorie: do 500 ccm, 501 – 800 ccm, 801 – 1000 ccm, 1001 – 1300 ccm, 1301 – 1600 ccm, nad 1600 ccm, závodní speciál a Youngtimer. Netrpělivost všech soutěžících roste, atmosféra by se dala krájet.
O chvíli později už jsou ceny rozdány a my můžeme volně vydechnout. Akce se přesouvá do Slivence, kam nás zve rodina Nosákova na podvečerní táborák. Na nějaké to opékání vuřtů, posedět a vůbec v poklidu zakončit ten dnešní divoký den. Než se budu moci zapojit do zábavy, je potřeba ještě vyřešit problém s výfukem. Už toho hlučného a smrdícího vozu mám docela dost. A tak zalezu pod auto a ještě se pokouším zalátat totálně prohnilý výfuk.
Okolo jedenácté večerní je zábava ukončena, většina odjíždí domů a mě čeká ještě cesta do Berouna, kde vracím auto. Ten klid, to že mě neštípou oči a dokonce je v autě i teplo, považuji za malý svátek. Z Berouna pak ještě zpátky do Kunratic, vyzvednout Fiata a teprve teď domů. V jednu ráno jsem tam jako na koni. Prostě akce, ze které si opět odnáším spoustu dojmů…
Startovné : 350,-
v ceně je zahrnuto:
- parkovné
- uzavírka silnice
- časomíra
- ceny pro vítěze
- občerstvení
Zastoupení :
celkem cca. 40 vozů Fiat, Alfa Romeo, Autobianchi, BMW, Mini
Výsledky :
Soutěž pravidelnosti:
1. místo - Jan Valeš - Fiat 128 Sport Coupe (1973)
2. místo - Petr Nosák - Fiat 127 (1973)
3. místo - Miroslav Šonský - Fiat Ritmo Cabrio (1985)
Kompletní výsledková listina
PS: S průběhem akce samotné problémy nebyly, počasí dokonalé, pořadatelé své úkoly plnili na 100 %. Trochu mi zamotal hlavu dovoz dopravních značek, který jsem silně podcenil, ale vše se naštěstí podařilo zvládnout. Velký dík si zaslouží Vlasovec za svou obětavost, díky níž pak ještě týden po akci kýchal „brikety“. A samozřejmě Renata, která coby druhý pilot jezdila sem a tam při převozech…
Přes úsilí, které jsme letos akci věnovali, jsem ovšem poněkud zklamán. Účast ani zdaleka nebyla taková, jakou jsme předpokládali. Dokonce se oproti loňskému roku ještě snížila. Dostáváme se tak do červených čísel a akci jako klub dotujeme. Nad její budoucností se tak vznáší otazník, pakliže nebudou sponzoři, nebude zřejmě ani akce…
|
