27. – 29. srpen 2010 – Víkend s Fiaty - Berounsko 2010
Letos plně v režii Luigiho. Těšili jsme se dlouho dopředu a již nyní mohu prozradit, že zklamáni jsme rozhodně nebyli…
Místem pátečního setkání byl kemp Na Plešivci v těsném sousedství města Beroun. V sedm večer byla většina na místě, zbytek pak na cestě. Co se týče ubytování, tak stany s sebou, někdo přespával v autě, vrchnost dala přednost chatkám. Ve ztemnělém lese se pokoušíme ještě rychle nasbírat nějaké palivo na večerní táborák.
Připravujeme dříví na oheň a kupodivu i to mokré dříví docela dobře hoří, jen to trochu čoudí. Následuje klasická vuřtová opékačka spojená s debatou nejen o Fiatech. Nemine nás ani pokus o zpěv, což je v podání některých jedinců dost peklo (a bohužel se musím počítat mezi ně…). Tím v podstatě dnešní program končí, od ohně nás vyhání stále dotěrnější déšť…
Už jsem skoro zapomněl jaké to je, když vám pár metrů za hlavou projede motorový vlak. Ve tři ráno jsem si náhle vzpomněl. Je to opravdu bezva, můžu všem vřele doporučit…
Ráno, tedy spíše v pozdním dopoledni se iniciativy chopil Luigi s Romanou. Čekali jsme na pár posledních opozdilců, kteří nestihli přijet již večer. A nakonec se počet účastníků ustálil na číslovce 27, což se mi zdá více než slušné. A vozy? Fiat 600 hned v pěti exemplářích, Fiat 850 dokonce 6x, 2x Fiat 127 a jedna X 1/9. Započítat musím, chtě nechtě, i Fiata Stilo a Punto + Renaulta Fuego, který naší skupině velel.
A první místo, které jsme poctili svou návštěvou? Hamouzův statek ve Zbečně. Prohlídka historického, roubeného stavení neměla chybu. Interiéry s původním vybavením, pečení chleba a prohlídka všeho s tím souvisejícího…. Luigi pro nás navíc přichystal malou soutěž a na první úkol s testovou otázkou jsme odpovídali už ve Zbečně.
Po občerstvení Luigiho a Romany domácím (fiatářským) perníkem s kávou, kolona pokračuje ke Klíčovské nádrži. Již samotná budova úpravny pitné vody je nevšední a vzbuzuje v nás zájem. Hráz a vodní nádrž pak jen dokresluje atmosféru. Při pohledu z hráze na miniaturní fiátky dole v údolí, nás všechny napadá, jak je asi pevná. Důležité však je nezapomínat na úkoly. Další místa s možnou odpovědí na otázky jsme s Renatou asi nějak minuli neb většina už má v jízdním výkazu vyplněno více než my. No nic, uvidíme co se bude dít dále.
Pokračujeme na rozhlednu ve Velké Bukové. Je pěkná, moderní, ale vítr na jejím vrcholu není příjemný. Rozhled je slušný, daleký, ale mimo lesů vlastně nic nevidím. Volím proto raději sestup do nižších, teplejších pater. Daří se nám najít odpověď na další testovou otázku, ale na nějaké výraznější umístění to nevypadá…
Oběd, tedy poněkud pozdní oběd okolo druhé odpolední. Známá restaurace U Rozvědčíka nám ukazuje svou pohostinnost. Je to fajn, sedět takhle venku u stolu, jen trochu tepleji kdyby bylo. Téměř hodinová fronta na jídlo někomu pokazila náladu, ale nestěžujeme si, jinak to nejde a hlad máme všichni. Vyzvedávání jídla v restauraci trochu připomíná tombolu, po vyvolání čísla se dotčená osoba ozve a pokrm odebere. Zajímavý systém, jen doufám, že tombola není dovedena k dokonalosti a že dostanu co jsem si objednal…
Oběd je již minulostí a tak jedeme cestou necestou až zastavíme uprostřed polí, na dohled nějakému hotelu či co. My vzadu netušíme o co jde a až teprve později odpoledne se dozvídáme, že jsme měli možnost vykoupat se u rekreační chaty vězeňské správy… Cenná informace.
Cesta se pak dále zužuje, až se změní v uzounkou asfaltku zakončenou poblíž elektroskanzenu Šlovice. Nezapomeneme. Opravdu podrobná prohlídka a neuvěřitelné vyprávění nadšeného majitele v nás zanechalo nesmazatelný dojem. Jen čas poněkud poskočil a další program tak bylo nutné zkrátit.
Rakovník, je potřeba se předzásobit na večer a tak je dalším navštíveným místem místní supermarket. Někteří neponechávají nic náhodě a rovnou míří zpět do kempu opékat buřty. Ti odolnější se ještě mrknou do městského muzea. Já prohlídku vynechávám, mám už toho docela dost a spolu s Renatou, Vlasovcem a Vojtou procházíme centrum města. Na městských hradbách, ve věži, je výstavka místních ostrostřelců. K vidění jsou historické terče i zbraně, dokonce si můžeme zastřílet ze vzduchovky. Příležitosti se jen tak nevzdáme a věž opouštíme až po šesté odpolední.
I nyní se skupinka dělí, část urychleně odjíždí opékat vuřty, zbytek ještě „exkurzuje“ po Luigiho farmě, kde okukujeme mlsné kozy.
Zpátky se vracíme až za tmy, naštěstí oheň již hoří a nic tak nebrání opékání rozličných dobrot. Vyhlášení výsledků postřehové soutěže bylo jen bonbónkem. Vlastně nebylo poražených, cenu dostával každý účastník. Z tajemného pytle si tak všichni vytahovali odměrné lahve, tabulku čokolády či třeba sluneční clonky do auta. Díky Luigi!
Noční hudební produkci Rendy jen chválím, zábava to byla náramná. Však spát jsme šli až nad ránem. A nechat se ve stanu uspávat Rendovým pobrukováním trampských písniček bylo to nejromantičtější co jsme s Renatou zažili.
Nedělní ráno bylo slunečné, ale chladné. Výletů není nikdy dost a tak se skupinka posledních, do které se samozřejmě počítám, podívá ještě na nedaleký hrad Křivoklát, kde se zúčastňujeme prohlídky interiérů. Je docela narváno, takže čekáme téměř hodinu než na nás přijde řada. A volného času využíváme k prohlídce hradeb a hradního nádvoří. Z historie se dozvídáme spoustu zajímavostí, třeba jak neslavně dopadl pokus o útěk známého podvodníka magistra Kellyho.
Nijak nespěcháme a tudíž si můžeme dopřát i neobvyklý pohled na hrad. Z protějšího kopce pak pořizujeme nějaké památeční snímečky. Další naše cesta vede ke mně do garáže, kde se pochlubím svými stroji. Akce „Berounsko“ pomalu končí, zbývá už vlastně jen oběd v Nižboru, rozlučka a cesta domů… Jsme plni očekávání co přinese příští ročník této akce.
PS: Letošní ročník Berounska opět pozdvihl laťku velmi vysoko. Luigi neponechal nic náhodě a program pečlivě připravil, prohlídka tajemných zákoutí a míst na která nenarazíte v žádném průvodci jsou jeho doménou. Tak bohatý program jsme již dlouho nezažili a to prý ještě ani zdaleka nevyčerpal všechny možnosti! Výborným nápadem byla i postřehová soutěž, kterou Luigi s Romanou pečlivě připravili. A zde sebekriticky přiznávám, že já zrovna moc pozorný nejsem…
Dle pozitivních reakcí soudím, že se nám to všem moc líbilo a po loňském komorním čtyřčlenném srazu je účast opět taková na jakou jsme zvyklí…
|