|
8. - 10. října 2004 - Akce Plzeň
"nejbrutálnější" víkend v dějinách Fiat Car Classic
Vše začalo někdy kolem 20. srpna inzerátem na internetu:
"Vozy Fiat na prodej - 600, 850, 127 (dědictví) ".
Po několika výměnných e-mailech s inzerentem se nám podařilo získat telefonní číslo a mohli jsme vyrazit na obhlídku. Exkurzi jsme domluvili na konec srpna, kdy jsme chtěli jet do Plzně na sraz anglických vozů Mini.
O víkendu 27. - 29. srpna jsme se sešli na akci "Berounsko 2004" a v sobotu 28. srpna nás do Plzně jel celý zájezd. Celkem to bylo osm fiatářů těšících se na v dědictví získané Fiaty, jistě zajímavé a skvělé vozy v 1A stavu.
Do Plzně jsme přijeli naprosto nepřipraveni na to co nás čeká. Z několika vozů Fiat se totiž vyklubalo celých 50. Vozy byly naskládané na zahradě o ploše 903 m2 a jejich stav byl mírně řečeno, neutěšený. Vozy totiž byly ve značném stadiu rozkladu, některé tam stály až 20 let !! Mezi mechem obrostlými vozy se pak povaloval všemožný (i nemožný) odpad - PET lahve, střepy, staré lednice, boty, traverzy, trubky, svodidla, kyslíkové lahve, okna automobilů i domovní, kosti, kbelíky s vápnem, sudy s neidentifikovatelným obsahem, barely s olejem, pneumatiky či dokonce lampy pouličního osvětlení a spousty dalšího. Vše pak bylo prorostlé větvemi jabloní, ostružiním a kopřivami. Atmosféru dokresloval zápach všude se povalujících hnijících jablek.
Nový majitel byl ze zděděného smetiště dost nešťastný a chtěl se zbavit pokud možno všeho. My jsme se rozprchli po zahradě obhlédnout stav vozidel a zjistit jaké, že typy na zahradě vlastně jsou. Překvapivě většina automobilů měla doklady a některé dokonce i SPZ, nejmladší datum technické kontroly pak bylo v roce 2000. Po dvou hodinách jsme Plzeň konečně opouštěli. Oblečeni jsme pro hloubkový průzkum byli dost nevhodně (sandály, kraťasy apod.). Každý si však odnesl nějaký "suvenýr" v podobě stěrače, zástěrky, karburátoru či blinkru. Stále jsme slyšeli větu "Nic nerozebírat, až po odhadu !!! ", "suvenýry" jsme proto posbírali z hromad povalujících se po zahradě. Cestou do Berouna v nás pomalu dozrával plán na "Akci Plzeň". O Plzni se pak mluvilo celý zbytek víkendu (sobota večer a neděle dopoledne). Ničeho konkrétního jsme se však nedobrali.
Po několika nocích zlých snů ve kterých mě pronásledovaly vraky vozů Fiat, ve mě konečně dozrál plán na "Akci Plzeň" a já ji začal uskutečňovat. V týdnu od 30. srpna jsem obvolal potenciální zájemce a akce začala nabývat konkrétní podoby.
Nejdůležitější bylo zvolit vyhovující datum, po nabytém září jsem zvolil o pátek prodloužený víkend 8. - 10. října 2004. Další podmínkou úspěchu bylo zkontaktovat majitele vrakoviště, vše mělo být "za odvoz" jinak akce neproběhne. Pak bylo třeba začít s:
Úkolem číslo 1, tím bylo obvolat dostatek lidí ochotných podílet se na těžké fyzické práci jen za odměnu v podobě několika dílů na vozy Fiat, přičemž bylo potřeba vybrat složení skupiny, která si bude navzájem pomáhat. To aby se pak 10 fiatářů nesesypalo na chudinky šestistovky. Na každý typ zastoupený na zahradě měli připadat tak 3 fiatáři, aby se díly rovnoměrně rozdělily. O některé vozy pak byl zájem jako o celky.
Síly bylo potřeba rozložit také podle počtu zastoupených vozů, Fiat 127 byl 11x, ale 128 jen 2x a třeba Fiat 500 jen 1x. Při obvolávání skupiny jsem musel zajistit také techniku potřebnou k vyproštění vozidel zarostlých v zahradě.
To byl úkol číslo 2. Věděl jsem jakou techniku budeme potřebovat pro zdárný průběh akce a při obvolávání skupiny jsem vyzískal představu o našich možnostech a zároveň věděl co kdo přiveze. Pavel zajistí vlek pro přepravu aut, Míra poskytne auto k tažení přepravníku a kompresor pro nafukování pneumatik (těch bylo opravdu dost), já jsem zajistil 50 metrů dlouhou el. prodlužovačku a úhlovou brusku o průměru kotouče 150 mm, Karel přiveze motorovou pilu a křovinořez, Zdeněk hever a Marek traktůrek s hupcukem pro vyproštění vozů.
Pak přišel úkol číslo 3, zajistit potřebné povolení od úřadů, domluvit vše s majitelem, zjistit jak je to s doklady od vozidel, zajistit ubytování, zajistit dopravní znační záboru komunikace a v neposlední řadě odvoz rozebraných vraků.
Po několika telefonátech s dědicem vrakoviště panem Zitterbartem jsem dohodl odvoz aut a dílů zdarma (za odvedenou práci) a dohodl vše na již zmíněné datum 8. - 10. října 2004. Má osobní návštěva k domluvení podrobností se uskutečnila ve středu 22. 9. 2004. Pořídil jsem plánek zahrady s přesným rozmístěním vozidel po zahradě a v jakém stavu se nacházejí. Z plánku jsem později vycházel při stanovování pracovního postupu. Zároveň jsem zjistil jak je to s doklady, polovina aut byla psána na jiné majitele a jejich dohledávání se jevilo jako, přinejmenším obtížné. Zbytek aut pak byl psán na zemřelého a odhadnuto bylo asi 10 automobilů. S těmi jsme pak mohli počítat, protože byly převedeny na dědice. Bohužel ani jedny doklady se nehodily k vozům které jsme odváželi, navíc měli SPZ v depozitu a to činilo převod značně obtížným. Takže veškeré doklady zůstaly v majetku dědice.
Abychom mohli auta a vraky vyvážet na ulici a chodník musel jsem získat povolení od
úřadů. Ani celé odpoledne strávené po nejrůznějších úřadech však nepřineslo konkrétní výsledky. Dostal jsem alespoň kontakt na osobu vyřizující povolení, další se tedy konalo po telefonu. Bylo potřeba podat žádost Městskému úřadu v Plzni 2 - Slovanech a to "O zábor veřejné komunikace", dále pak Magistrátu města Plzeň " O stanovení přechodné dopravní úpravy" a nakonec Správě městského statku "O souhlasné stanovisko k záboru veřejné komunikace". S tím se pojilo i zajištění dopravního značení záboru komunikace a tedy jednání s příslušnou firmou.
Dále bylo potřeba zajistit ubytování pro 10 osob. Nikdo z nás nebyl z Plzně ani okolí, sjeli jsme se z celé republiky (Praha a okolí, Karlovy Vary, Písek a nakonec i Hustopeče u Brna). Kempy byly v říjnu uzavřeny, obtelefonoval jsem tedy několik ubytoven. Vybral jsem tu která měla kapacitu pro všechny a zároveň byla jednou z nejlevnějších.
Pro odvoz autovraků byla vytipována firma MK Metal Beroun, která disponovala třemi nákladními vozy s hydraulickým ramenem nakladače.
Úkol číslo 4, stanovit přesný plán a postup prací na jednotlivé dny. Většina účastníků akce měla přijet během pátku. Ti co přijeli již ráno museli začít s odklízením odpadu okolo aut i na autech aby se k nim vůbec dalo dostat, další pak měli začít s likvidací neprostupného roští v dolní části zahrady - to obnášelo prořezání všudypřítomného ostružiní a ořezání spodních větví několika desítek jabloní.
Skutečnost však byla trochu jiná, zapracoval totiž "lidský faktor". V týdnu před akcí jsem telefonicky dotazoval všechny zúčastněné na jejich přítomnost na "Akci Plzeň" a který den mám očekávat jejich příjezd. Účast odřekl Vojta, Luděk a překvapivě i Marek, který se musel zúčastnit jiné akce. Bez traktůrku se zdála akce dost beznadějná, ale přesto se uskutečnila. Traktůrek jsem chtěl získat od jiného člena klubu, ten však těsně před akcí onemocněl, zůstali jsme tedy odkázáni lidskou sílu násobenou hupcukem. Abych nějak nahradil úbytek fiatářských sil zkontaktoval jsem Ondru z Hustopeče, který také o akci věděl a přislíbil účast na pátek večer. Další zkontaktovaní fiatáři bohužel nemohli, či neprojevili zájem. Trochu se nám ještě zkomplikovala doprava vleku, to když zkolabovala dvě auta mající za úkol vlek do Plzně dopravit. To jsme však vyřešili na místě a vlek přivezli v sobotu ráno.
Nastal tedy den "D" 8. října 2004 a "Akce Plzeň" se rozběhla. V 6:00 vyjíždím z Prahy a chvíli před osmou jsem v Plzni u Tesca, kde byl sraz se Zdeňkem. Spolu pak jedeme do ubytovny potvrdit rezervaci, a na Městský úřad zaplatit správní poplatek za zábor komunikace. Zároveň jsem si vyzvedl písemné povolení. V 8:45 jsme již stáli u zahrady a rozmisťovali dopravní značky. Pak do montérek a hurá na to. V 9:00 přijel Míra a Pavel, společnými silami jsme začali odklízet odpad. Nejprve ve spodní části zahrady, kde jsem musel rozřezat železnou konstrukci skleníku. Nejhorší asi bylo na přeplněné zahradě najít místo na ukládání odpadu. Po několika hodinách práce jsme se přesunuli do horní části zahrady a začali s odklízením tam. Přetahali jsme několik metráků starého železa, PET lahví, skla, pneumatik a všemožného odpadu. Práci nám ztěžovala hnijící jablka, po kterých jsme neustále klouzali. Asi ve tři odpoledne začalo pršet a práce se stala ještě zajímavější. Kdo neměl holiny, brzy litoval. Promoklé boty a čvachtání v břečce z jablk, bahna a střepů bylo to co jsme potřebovali. Po čtvrté hodině odpolední přijela posila v podobě Karla a Petra. Auta byla tou dobou již přístupná a odpad odklizen, mohli jsme se tedy věnovat "oddychové práci" totiž rozebírání vozů a vymontovávání konkrétních součástek. Kolem šesté jsme začali s přesouváním vozů. První vůz stál "na ráně" hned ve vjezdu a byla to 127, měla zablokovaná všechna čtyři kola a tak jsme ji museli tlačit na smyk Přece jenom osmi lidským silám se těžko odolává a ani Fiat 127 neodolal, za chvíli stál na silnici před vraty. Pak to již šlo samo a do sedmi večer stály na silnici 4 vozy.
V sedm se setmělo a tma tak přerušila slibně se rozvíjející práci. Přihlásil se i hlad a tak jsme páteční "brakování" ukončili a vyrazili do restaurace. Tou dobou přijel i Ondrej z Hustopeče, nečekaně se dostavil se Žigulem. Nový stroj měl za sebou 330 km při tom "spapal" 13 litrů - vzhledem k nákladům na provoz takového "tanku", tomu říkám nadšení pro věc. Překvapivě se nám nedařilo najít restaurační zařízení, které by mělo volná místa pro osm lidí. Blížila se 22 hodina, takže jsme nakonec zakotvili u dvou stolů a netrpělivě čekali na jídlo. V půl dvanácté jsme vyráželi k ubytovně a do půl druhé ráno tlachali na pokoji.
Sobota, druhý den "Akce Plzeň". Míra a Pavel v půl sedmé ráno vyjížděli do Karlových Varů pro přepravník automobilů. My ostatní jsme přijeli na "nucené práce" v půl deváté. Majitel nás již netrpělivě očekával a my se plni sil ponořili do zahrady. Dnešní den bylo na programu dolování dílů z aut a tedy příprava pro odvoz nepoužitelných automobilů na vrakoviště. Každý si vyhlédl svůj model a z něj "brakoval" vše potřebné a mnohdy i nepotřebné, pro nevratné poškození dílu zubem času (což se zpravidla ukázalo až po několikahodinové demontáži). Karel, Ondrej a Zdeněk "rabovali" žalostný zbytek Fiata 850 Sport Coupe a 850 Special, já Fiata 600 D. Petr pomáhal, neboť díly na jeho vozidlo (Fiat 125p) zahrada neoplývala. V půl jedenácté přijeli kluci s vlekem a my vyjeli prvním vozem, který se odvážel jako celek a ne v kusech. Byla to 850 BN a vezli jsme ji ke mně do garáže. Cesta nám trvala 3 hodiny a ujeli jsme 165 km. Po našem návratu jsme nakládali další mé vozidlo, tentokrát Fiata 600 D. Čekal již připravený na vjezdu a tak jsme se ani nezdržovali a ihned po rychlém obědě vyjeli. Zpět jsme pak přijeli asi v půl šesté.
Pavel mezitím pilně rozebíral Fiata 128 a jednu ze dvou Zastav, dokonce si stihl připravit i druhou F 128 a na vjezdu ji omýval saponem a zbavoval přebytečného nánosu mechu. To se neobešlo bez uštěpačných poznámek kolemjdoucích. Po telefonické navigaci přijel i Martin (Tříprsťák), ten se vrhl na všechno co ještě na zahradě zbývalo. Jako majitel rozsáhlého vozového parku se snažil o záchranu dílů pro vozy Fiaty 600, 850 i 127. Velmi pak litoval vozu Fiat 600, jediného "protivětráka", ten však byl rozsáhle poškozen korozí i kutilem (motor 600 D, světla Škoda, čalounění ? (samo-domo-jekor), palubka rozvrtaná jak ementál apod.). Míra si v nestřežené chvilce, kdy čekal až si Pavel naloží 128 na vlek, stihl "naloupat" díly z F 127. Se 128 na vleku vyjížděl Pavel s Mírou až v půl sedmé. My ostatní jsme začali přemisťovat další vozy pro kovošrot. V půl osmé bylo venku připraveno 8 vozů bez oken a ve vjezdu stálo dalších 6 vozidel. Chtěl jsem pro sebe zachránit i 5-ti dveřový Seat, ale po odkrytí plachty se ukázal nekompletní předek (bez motoru, převodovky a přední nápravy, chyběl i chladič, světla, kapota), elektroinstalace byla rozkousaná od myší a na karoserii zapracovala i koroze (podběhy, kolem předních tlumičů), navíc to byl poměrně nový typ 127 Mk3. Po posouzení stavu a ohodnocení práce na minimálně několik perných týdnů, šla bohužel také do šrotu. I jediná F 500 byla notně prožraná korozí, a to doslova. Chyběl celý pravý bok a prahy, vymontovávali jsme z ní alespoň díly a po otočení na bok ohodnotili i podvozkové části. Zadní ramena téměř nebyla, podlaha také ne, a o zbytku se dalo mluvit jako naprosté zkáze.
Více než vyčerpáni jsme se doplazili na ubytovnu, pojedli v místní osvěžovně (jednotné menu - karbanátky) a odebrali se na pokoje. Ještě večer pak odjel Míra a Renata.
Neděle "den kovošrotu", pro nás začal v půl deváté, to jsme již opět vybírali díly v zahradě. Kovošrot byl domluvený až na poledne a do té doby jsme se věnovali rozebírání. Připravili jsme i další vozy na vjezd, nyní jich tam stálo 9 - to se nám spolu s 8 na silnici jevilo jako dostatečné množství. Práce nám již nešla tak od ruky, přece jen jistá únava na nás byla znát, když ale přijel kovošrot všichni náhle ožili.
Zablokovaná silnice si vyžádala naše plné nasazení, 3 nákladní auta zajela k okraji silnice a my řídili a usměrňovali provoz vozidel ostatních účastníků silničního provozu. Zároveň jsme se věnovali focení. Přijel i můj bratranec Radek s Peugeotem, novým vozem pro vlečení "zachráněných kusů". Kovošrot nejprve naložil 8 vraků stojících na silnici. Po Plzni se nejspíše rozkřikla pověst o likvidaci ostudy města - vrakoviště Fiatů - a celý víkend se na nás jezdili dívat zájezdy zvědavců. V neděli když situace gradovala dokonce na silnici zastavovaly autobusy a z povzdálí sledovali naši "bohulibou" činnost, dokonce o nás projevila zájem i media, konkrétně tisk a regionální televize.
Naložení osmi vraků netrvalo ani 15 minut. Plně naložené Volvo odjelo do Berouna a Tatra s hydraulickou rukou se přesunula k dalšímu vjezdu. Tam naložila Fiata 600 a pětidvéřového Seata 127 Mk 3. Pak opět popojel a tentokrát začal nakládat vraky do Scanie s vlekem. Posunovali jsme auta k nenasytné ruce a ta je jedno po druhém nakládala. Nakladač si žádal stále nové a nové vraky. Jedno jsme stěží přivlekli a již chtěl další. Pak nám došli i připravené vozy bez oken a museli jsme tedy přidat Fiat 126 s okny. Posledním naloženým vozem byla 850 BN, tím se kapacita kontejnerů naplnila a my si mohli po odjezdu nakladače vydechnout. Při nakládání byla zamáčknuta nejedna slza nad neslavným koncem oblíbených vozidel značky Fiat.
Nepříjemnou, ale nutnou prací teď byl úklid chodníku a silnice okolo domu. Komunikace byla poseta střepy, rzí a dalším drobným odpadem. Problémem zůstávaly olejové a jiné skvrny, ty se musely pracně zasypávat vapexem. Ze zahrady jsme nyní dostávali Fiata 850 Coupe, kterého si odvážel Zdeněk a na chodníku ještě stála Zastava, tu si pro změnu odvážel Pavel. Asi ve dvě odpoledne stálo kupé na silnici a posléze bylo odvezeno ke Zdeňkovi na chatu. Tou dobou se s námi také rozloučil Karel a Tříprsťák.
Zdeněk, Radek a Ondrej se vrátili ve čtyři odpoledne a ihned jsme naložili Pavlovu Zastavu, ta se vezla ke Karlovým Varům. Pavel se s námi rozloučil v šest odpoledne a následoval Radka do Karlových Varů. Zároveň odjížděl Zdeněk a Ondrej.
Na zahradě jsem tedy zbyl už jen já a Petr, na nás zbývalo douklidit zahradu a chodník, posbírat nářadí, přemístit dopravní značky a naložit "zachráněné" díly na vlek. Vše bylo hotovo v půl osmé a my, již převlečení do "civilu" netrpělivě očekávali příjezd Radka. Ten se vrátil z Karlových Varů až po deváté hodině, zapřáhli jsme vlek a vyrazili směrem Praha. Díly jsme u mně v garáži vyložili až po desáté večer. Jízda po dálnici se podobala spíše zběsilému útěku, to když naše rychlost přesahovala i 130 km/h. Vlek v této rychlosti za autem spíše poletoval, ani jsem nechtěl myslet na to jak asi dopadnou převážené díly. Kupodivu přežily.
Radek se rozloučil a pokračoval zběsilou jízdou do Prahy, já ještě vezl Petra do Odolene Vody a teprve pak domů do Prahy. Přijel jsem o půlnoci a zalehl ve dvě ráno. Tak takto byla zakončena akce na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat.
Ještě poznámka na závěr, stylově se celého víkendu zúčastnil pouze Karel s F 850 Special a já s F 600 D.
P.S. Je nutno přidat ještě nějaké doplňující informace, pro nezúčastněné osoby. Celá akce byla dost diskutována na našich internetových stránkách a po zveřejnění fotek z akce i na internetových stránkách ostatních Fiat klubů, kde měla velmi negativní ohlasy. Automobily mnohdy vypadají na fotkách poměrně dobře, skutečnost však byla jiná !!! Po těch několika letech stání v hlíně zahrady se rozpadal podvozek a brzdy tvořily jeden kompaktní nerozebiratelný celek, hliníkové součásti se již rozpadly. Čalounění automobilů bylo plesnivé, rozpadávající se a mnohdy dost neobratně podomácku vyrobené z koberce. Z každého vozu při tom bylo něco vymontováno, karburátor, rozdělovač, zadní čelo, světla, dveře apod. Do téměř všech vozů pak zatékalo !!!! Použitelné tedy byly jen díly ze skla nebo plastů, případně silně naolejované kovové součástky. Ani to mnohdy nepomohlo, motory byly většinou netočící se a zarezlé nebo s odmontovanou hlavou. Dalším negativem bylo "dobastlení" některých vozů, to počínalo již zmíněným čalouněním, parabolami a rámečky světel ze Škodovek, rozvrtanou palubkou (přidaný otáčkoměr, teploměr, rádio a mnoho zbytečných vypínačů), různé spoilery, neodborně opravovanými plechy - lemy blatníků, prahy, apod.).
Opravdu jsme se snažili zachránit použitelné vozy jako celky, nikomu z nás nedělalo radost vidět jak Fiati mizí ve chřtánu kovošrotu.
Budiž nám to všem varováním před chorobnou shánčlivostí a snažme se své vozy zachovat pro příští generace v lepším stavu.
Ještě mrazivý popis konečné fáze likvidace vraků v podání Tříprsťáka. Opravdu buďte rádi, že jste to nezažili na vlastní kůži, podobné pocity jsme totiž sdíleli a sdílíme všichni.
Citace Tříprsťákova zážitku:
Ale stejně-z těch fotek to je houby. U toho člověk musel být. Zážitek na celý život, jak strašný sen. Křap! Zuby drapáku se sevřely nad autem. Pomalu, nemilosrdně zatlačil do střechy. Rup! Smáčknul, prolomil ji až na sedačky. Pak drapnul auto za čumák (rup!) popotahl si ho blíž, jak dravý predátor ze snímků drsné přírody. Řach! Drapák se otevřel. Pomalu se přesunul nad auto, kde se chvíli houpal, rovnal se aby měl co nejlepší úchop. Šel níž, přimáčkl nebohé auto k zemi obklopené drapadly ze všech stran. Křach - zakousl se do dveří a blatníků, jen to zapraštělo. Jak dravec se svou kořistí si s ním ještě chvíli pohrával, popotahoval ho, než s ním konečně praštil do korby. Tam do něj ještě párkrát praštil sevřeným drapákem, aby zabíralo míň místa. Hrůza. To byly potom sny... teď nemůžu svoje auta ani vidět. Furt vidím kolem nich ty drapáky, pořád si představuji, jak se do nich zakusují.....
|
