Dovolená s Fiaty v Orlických horách, 1.–10. červenec 2005

      Akce vzbuzující stále větší zájem a to nejen mezi členy klubu. Letos se jednalo již o čtvrtý ročník společné fiatářské dovolené. Na té letošní se vystřídalo 15 vozů značky Fiat a jedna Lancia. Pro Ondreje a Vlasovce (Petra Polacha) dovolená začala vlastně již ve středu 29. 6. Po loňském vítězství „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“ se jim totiž dostalo cti pořádat letošní 2. ročník. Do poslední chvíle ani nevěděli jakým vozem vlastně pojedou, Ondrej totiž celou středu „honil“ převod svého nového vozu Fiat 125p z roku 1972. Pro nás ostatní začala dovolená...

      1. července – pátek – Po předchozích domluvách, kdy se postupně auta a fiatáři přidávali a zase odpadávali, nakonec jel jen Fiat 600 D (já s Renatou) a Fiat 127 (Šonští -Míra, Paťka, Matěj). Počasí nezačalo zrovna nejlépe a již cestou na místo setkání – do Mladé Boleslavi – jsme auto řádně vykoupali v přívalovém dešti. Chvílemi jsem si připadal jak na moři, to když se přes auto valily vlny vody, které odstřikovala kola předjíždějících kamionů. Za Prahou se však počasí umoudřilo a vysvitlo i sluníčko.

      S Mírou jsme si prošli Škoda muzeum a podívali se na slavnostní zahájení a start Bohemia rallye. Pak jsme již pokračovali bez delších přestávek až do Nové Paky, tam je umístěna prodejní výstava autoveteránů v salonu Končický. To již zase lilo jako z konve, navíc jsme přijeli 15 minut po zavírací době a tak jen letmý pohled přes skla výloh. Déšť jsme si přivezli až do kempu Zábrodí u Červeného Kostelce. Stany jsme si stavěli na relativně chráněném místě pod stromy a netrpělivě čekali na další účastníky dovolené. Chvíli po nás dorazil už jen Fiat 125 (Petr a Josef Holeček). Společně jsme si pak v restauraci sdělovali zážitky z cesty až do 1 hodiny ráno.

      2. července – sobota – Druhý den dovolené začal slibně, přes noc se vypršelo a skrz mraky prosvítalo sluníčko. V dobré náladě jsme v 10 hodin vyrazili za prvním cílem dnešního dne, do hospitlu Kuks. Prohlídka barokního areálu zahrnovala lapidárium s plastikami od M. B. Brauna, barokní lékárnu a interiéry kaple. Po prohlídce jsme se rozdělili, Šonští piknikovali a my ostatní jeli do Dvora Králové nad Labem, tam Ondrej, Vlasovec a Holečkové vyrazili na obhlídku motocyklové soutěže „Královedvorský okruh Františka Šťastného“. Já s Renčou pak do ZOO na Safari. Řev motorů motocyklů a závodních automobilů pak doléhal i do poměrně odlehlé ZOO a já se těšil na zajímavou podívanou.

      K ZOO mezitím dorazil Míra, těsně po něm pak Fiat 128 Familiare (Pavel a Lenka). Než jsme vylezli ze ZOO, přijel i silný tým dvou Fiatů 850 BN (Karel a Zdeněk) a Fiat 125 (Marek). Společně jsme pak sledovali průběh závodu a exhibiční jízdy přímo z depa. Zaujala nás zejména jízda jezdců se sidecarami, kdy jejich spolujezdci v zatáčkách doslova hlavou brousili obrubníky. Zastoupení historických automobilů bylo pestré, samozřejmě největší úspěch v depu měl Fiat 125 Special a Fiat 128 Rally, oba s ochranným rámem a motorem bez úprav. V exhibiční jízdě pak zazářila Škoda Octavia a Lada 2101, kromě toho pak několik vozů BMW, VW Brouk, Škoda 1000 MB včetně jedné vybavené prototypovým dvoulitrovým motorem či Škoda 100 – 130 RS. V půl sedmé se do cíle vrátil poslední vůz a my se vydali na cestu zpět do kempu. Přesun trval dvě hodiny a v kempu na nás již čekal poněkud netrpělivý Vojta s Pavlou a malou Justinou (Fiat 127). Stavění stanů a následné debaty u nich se protáhly až přes půlnoc.

      3. července – neděle – Opět dělení skupiny, jedna, tvořená Karlem, Zdeňkem, Markem a bratry Holečkovými jela do Dvora Králové nad Labem na druhé kolo soutěže. My ostatní pak podle plánu do Ratibořic. Počasí přálo pěšímu výletu a ten jsme zahájili návštěvou Ratibořického empírového zámku. Pak jsme pokračovali po naučné stezce Babiččiným údolím přes Staré bělidlo a Viktorčin splav. Cílem byla zřícenina hradu Rýzmburk, ta však pro nás byla zklamáním, na místě zříceniny se nacházel jakýsi polorozbořený altán. Na nevelké cedulce nám byl oznámen vznik altánu na místě někdejší zříceniny. Cesta zpět k autům byla o něco rychlejší a ve tři hodiny jsme byli v Jaroměři. Tam jsme se u muzea lokomotiv setkali s druhou skupinou, která se rozrostla o Fiata 500 (David). Nám „normálním“ pak na prohlídku muzea stačila půlhodina, Markovi ani dvě hodiny, nakonec se odtrhl a společně jsme pokračovali do nedaleké pevnosti Josefov, postavené za vlády Josefa II. Tajuplnou atmosféru podzemních kasemat ještě umocňuje absence osvětlení, jediným zdrojem světla je svíčka, kterou si nese každý návštěvník.

      V kempu jsme byli nezvykle brzy, ještě před sedmou odpolední. Díky pěknému, slunečnému počasí se kemp začal nepříjemně plnit a skupinka stanů postavených v pátek se ocitla v obležení karavanů a dalších stanů, tím jsme byli odděleni od druhé skupinky fiatářů, která přijela v až sobotu. Proto bylo zvoleno nové stanoviště v rohu kempu, dokonce s ohništěm jen pro nás. Začal největší přesun v dějinách kempu, Fiati a stany se přesunovaly skrz kemp a postupně vytvořili fiatářské městečko. Pro ostatní kempující se stal náš podvečerní přesun vítaným zpestřením a atrakcí. Vůbec, naše skupinka se starými Fiaty se stala v okolí populární a známou, jak jsme se měli možnost přesvědčit...

      Večer jsme končili v restauraci, někteří u stolků u stanů, vytrvalci pak šli spát ve dvě ráno.

      4. července – pondělí - Adršpach a jeho pískovcová města, to si nechtěl nikdo nechat ujít a tak ve vzácné shodě vyrážíme všichni společně. Sesedáme si a skupinka 5 Fiatů se posbírala až okolo desáté, před jedenáctou jsme již stáli před vstupem do Adršpašských skal. Společně jsme si prošli malý okruh dlouhý 3, 5 km a zakončili ho u jezírka. Tam se oddělila skupina A (Holečkové, Míra & spol.), my ostatní pokračovali plavbou v loďce přes 300 m dlouhé jezírko. Velmi zajímavým byl svérázný výklad našeho lodivoda. Po zdolání jezera jsme pokračovali po žluté značce skrz Vlčí rokli (4 km), spojující Adršpach s Teplickými skalami. Dle slov lodivoda se jmenuje rokle „Vlčí“ proto, neb kdo si v ní sedne na kámen, ten „chytí vlka“.

      Rychlou chůzí se oddělila skupina B (Lenka a Pavel), která zamířila do města. Zbytek pokračoval na hrad Střmen, kde nás čekal výstup po 300 schodech. Po jeho zdolání se vydělila další skupina „odpadlíků“ - C - (Karel, Zdeněk, Ondrej, Vojta & spol.). Zbytek, skupina D (já, Vlasovec, Renča) se vydala na průzkum Teplických skal a čekala nás 10 km dlouhá procházka skrz Skalní bránu, labyrint Bludiště, temné Podsvětí či chladnou Sibiř, ve které byl dokonce sníh. V půl šesté jsme po celodenním putování skalami a téměř 20 kilometrech vylezli ze skal ve městě Teplice nad Metují. Náš osobní řidič Petr Holeček nás vyzvedl a vezl zpět do kempu. Z Adršpachu pak přijel další Fiat 500 (Honza), který nahradil odjíždějícího Davida.

      Pěkné a teplé počasí jsme využili k podvečernímu koupání a rozdělání ohně u kterého jsme opékali buřty, pečivo či špíz. Z kempu u Rozkoše přijel k ohni opékat buřty Fanda s Janou (Fiat Ritmo) a Pavel Nonner (Fiat 128 A). Spát jsme šli tradičně po jedné ráno.

      5. července – úterý – již v půl osmé nás probudil pekelný žár ve stanech na které pražilo sluníčko. Naplánována byla pevnost Dobrošov budovaná v letech 1936 – 1938, jejíž prohlídka částečně vede podzemím, všichni se tak těšili na vítané ochlazení. V půl jedenácté jsme tedy vyjeli z kempu a v půl dvanácté stavěli vozy na parkovišti v Dobrošově. Prohlídku pevnosti Dobrošov jsme zahájili v dělostřeleckém srubu Zelený, pak podzemím pokračovali k velitelskému srubu Můstek, kde byla prohlídka zakončena. Samostatnou prohlídku tvořil pěchotní srub Jeřáb, který měl být podzemím napojen na pevnost Dobrošov.

      Začalo se kazit počasí, citelně se ochladilo, navíc zahlodal hlad a tak se opět vytvořily dvě skupiny. Jedna, měla dost pevností, jela do Náchodu na oběd a druhá (já, Renča, Vlasovec, Ondrej a Honza) pokračovala obhlídkou dalších pevností na hraniční linii. Navštívili jsme srub vlastněný STB, kompletně přebudovaný v akci s krycím názvem Kahan III. Stále utajovaná část dokumentů však dodnes neobjasnila úlohu a úkol tohoto srubu, nicméně zajímavá a poutavá prohlídka trvala více než hodinu.

      Stále se ochlazovalo, navíc začalo drobně pršet, bylo proto rozhodnuto vydat se za první skupinou do Náchodu na oběd. Za vydatného deště jsme přijeli do města a obešli si zajímavé náměstí. Odpoledne jsme si prohlédli ještě interiér zámku. V Náchodu se k nám přidal Fiat 600 D (Lída, Bára, Adéla). Kolona Fiatů se pak v 18 hodin za hustého deště přesouvala do kempu. Večer jsme trávili v klubovně kempu a hráli společenské hry, hrstka nejvěrnějších vydržela do jedné ráno.

      6. července – středa – Déšť bubnující do celty stanu nás nenechal na pochybách jaké počasí je pro dnešek připraveno, snad proto první vylezl ze stanu až v devět dopoledne a odjížděli jsme v jedenáct. Hromadný odjezd kolony Fiatů opět vzbudil ohlas a my vyrazili do Nového Města nad Metují. Pozvolna přestávalo pršet a my zadoufali v přízeň osudu bez které bychom museli odložit a možná zrušit noční rallye plánovanou na dnešek.

      Nejbližší prohlídka zámku byla na jednu po poledni a měli jsme tak skoro hodinu na procházku městem, které má velmi pěkné náměstí s renesančními domy a zachovalé městské hradby. Zámek byl vybaven velmi zajímavými interiéry ve stylu secese a dekorativismu, sice místy poněkud přezdoben ale prohlídka stála zajisté za absolvování.

      Po pozdním obědě jsme si ještě prošli Peklo... Tak se totiž jmenovala oblíbená výletní restaurace vyzdobená architektem Jurkovičem, lákala nás i procházka údolím řeky Metuje, někteří si vycházku zkrátili brodem řeky. Další zastávkou byl dřevěný kostelík ze 16. století ve Slavoňově. Poslední společnou vycházkou dne pak byl pěší výšlap na zříceninu hradu Nový Hrádek-Frymburk. Zřícenina sice byla veřejnosti nepřístupná, ale dobrodružnější povahy po delší době objevily díru ve zdi kterou si zajistily vstup. Zřícenina se pak před námi objevila v plné kráse a bylo dobrodružstvím si ji celou skrz naskrz prolézt. V 18 hodin se pak většina odjela navečeřet do kempu a duševně se připravit na start noční rallye.

      My jsme však výletů neměli stále dost a vyrazili tak za hranice do sousedního Polska. Já s Renčou ve Fiatu 600 D a Ondrej s Vlasovcem ve Fiatu 125p. Lázeňské městečko Kudova Zdrój nás doslova nadchlo, podvečerní procházka parkem působila uklidňujícím dojmem. Polsko přilákalo i Fandu s Fiatem Ritmo a ve městě jsme se s ním potkali. Nafotili jsme své vozy a sebe do kroniky a vyrazili zpět do kempu, kde již byli netrpělivě očekáváni „strůjci“ noční rallye. Oživením čekání na start byl příjezd nám neznámého vozu Fiat 850 Special, to byl ten do okolí se rozkřiknutý nájezd Fiatů do kempu.

      V klubovně jsme si pak ještě prohlíželi fotky a materiály které přivezl Radek Pavlíček. Ten se dostavil speciálně pro tuto příležitost – noční rallye – a přijel s Lancií Delta. Ondrej a Vlasovec se vrátili po rozmístění úkolů na trať, v půl jedenácté, a to byl také čas startu prvního soutěžícího – přesně 22:37. Posledním startujícím jsem byl já a čas výjezdu - 23:42. Startovalo celkem 10 posádek. Prvním úkolem, ještě v kempu, byl hod podkovou na cíl. Na startu jsme obdrželi mapu s body označenými čísly, číslo na kterém máme hledat druhý úkol nám prozradil „tahák“, který jsme dostali spolu s mapou. Trať měla dvě varianty A a B abychom nejeli všichni pohromadě. Na trati jsme pak získávali indicie k dalším místům kde se nacházely úkoly, hledali pomníky, počítali vraky, a zodpovídali na zvídavé otázky. Některé z otázek se týkaly Fiatů či automobilismu (Jak dlouho Fiat používá to či ono logo? Přiřaď typ Fiata k licenci firmy Walter.) některé pak Itálie (Jaké je nešťastné číslo v Itálii? Jakou rozlohu má Itálie?). Posledním (pomocným) úkolem pak bylo určit z fotografie Ondrejovy garáže, které díly by se nehodily do Fiata 850.

      Nejkratším časem potřebným k projetí trasy se mohl pochlubit Honza 2 hodiny 30 minut, nejdelším pak já 3 hodiny 11 minut. Vrátil jsem se až ráno ve 2:53. Optimální trasa měřila 45 kilometrů a nejméně najel Fanda – 58 km, nejvíce pak Lída – 78 km. Lídě se podařilo ještě jedno nej - nejvíce trestných bodů 262. Pro zajímavost posádka na prvním místě jich měla 15, na druhém pak 116. Vítěz soutěže má opět tu čest pořádat další ročník „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“.

      Debata o proběhlé akci se protáhla až do brzkých ranních hodin, svítání ve 4 ráno nás zastihlo ještě v restauraci. Zdeněk a Marek nám sdělovali podrobnosti o technické závadě na vozidle, kterou byl nefunkční alternátor. Do kempu pak dojížděli s již jen „žhavícími“ vlákny žárovek. Tou dobou se vracel i Ondrej s Vlasovcem, kteří jeli posbírat „nápovědy“ a úkoly z trasy. Já šel spát zřejmě poslední v 5 ráno.

      7. července – čtvrtek – Vstávání nebylo tak „tuhé“ jak jsme očekávali, i já jsem byl již v devět na nohou. Po snídani se část fiatářů přesunula domů k Holečkům provést nezbytné opravy na dobíjení Fiata 125. Zbytek pak jel na zámek Opočno, kde jsme se nechali zlákat k prohlídce zámeckých interiérů. Po prohlídce jsme se přesunuli do Dobrušky. Prohlédli jsme si město a naobědvali se. S teamem „opravářů“ jsme se setkali v Zámělu u Vamberka. Tam byla domluvena exkurze ve Fiat centru Plesl. Na prodej byl Fiat 124 Spider, Fiat 1100, Alfa Romeo Giulia, vesměs nic-moc. Dosyta jsme se vynadívali a postupně se rozjeli zpět do kempu. V půl jedenácté jsme rozdělali oheň a opékali špekáčky. O půlnoci pak Ondrej slavnostně vyhlásil výsledky Noční rallye o svíčku Carlo Abartha a předal cenu.

      8. července – pátek – Balení stanů začalo sotva jsme vstali, nadcházející déšť pak vše uspíšil, takže do půl desáté stál už jen jediný, jehož obyvatel zrovna v poklidu snídal. V koloně jsme se přesouvali do Rychnova nad Kněžnou, kde měl být poslední společný program, totiž jízda na motokárách. Pro klubovou kroniku jsme se ještě chtěli vyfotit ve skupině. Dobré místo se naskytlo u Dobrušky, kde jsme zabrali parkoviště před autosalonem Škoda. Focení trvalo 2 hodiny a naštěstí nepršelo. Příprava a rozmístění 12 vozů neušlo pozornosti prodejců v autosalonu, kterým jsme byli vítaným zpestřením jejich jinak jistě nudné pracovní doby.

      Po fotografování jsme cestou do Rychnova nad Kněžnou zastavili v motorestu na oběd. Při čekání na jídlo se znovu rozpršelo. Co v tak bídném počasí? Část si prohlédla zámecké interiéry a obrazárnu, část dala přednost exkurzi v místní cukrárně. Rozlučka se spěchajícími domů pak měla být u motokárové dráhy kam jsme se ještě ve skupině přesunuli. Stále lilo jako z konve, nám to však nedalo a zkoumali zda-li by se přece jen nedalo vyjet na trať – nedalo. Obsluha dráhy byla názoru, že to nebude stát za nic, budeme akorát mokří a špinaví. Ovšem byla vypuštěna zmínka o projetí dráhy vozem. Netrvalo dlouho a já se svojí F 600 již kroužil po motokárové dráze. Byl mi změřen i čas a to se stalo výzvou pro ostatní. Vyzkoušel si to Honza i Kačka, každý v F 500, pak i Lída v F 600 D, neodolal ani Míra - F 127 a Vojta - F 127. Toto bezuzdé řádění (jinak to ani nazvat nejde) sledovali se zájmem, jak návštěvníci dráhy, tak obsluha. Mezitím se s námi rozloučil Karel a Marek. Pořád pršelo a dráha byla jen naše, takže jel ještě Zdeněk s F 850, přemluven byl i Petr Holeček – F 125, prý si to jen vyzkouší......a jel jak o život. A neodolal ani Pavel, ten drásal na trati F 128 Familiare a nutno dodat, že kombík byl ze všech vozů nejrychlejší s časem 1min 24 s, vyhrál tak cenu na kterou jsme se složili. Pro srovnání:

      Ani motokáry nebyly na vodě rychlejší. No, takhle jsme se již dlouho nevyřádili, chtěli jsme sice ušetřit své vozy a řádit na motokárách, toto však bylo mnohem lepší.

      tálý, neustávající déšť pak přiměl k odjezdu oba Holečky, Míru s rodinou a Honzu. Zbytek, již značně prořídlé skupinky se vydal hledat ubytování, bylo rozhodnuto o nějakém suchém místě, alespoň chatce. Cestou jsme se ještě v Letohradě vyfotili u pomníku Járy Cimrmana – správná recese, všichni s deštníky. Ve vedlejší vesnici se nám podařilo sehnat výborné ubytování v Turistické ubytovně, kterou jsme měli jen pro sebe. Cena pak odpovídala cenám v kempu. Před spaním jsme si ještě prošli okolí, pak uvařili „Kotlíkový guláš“ a v kuchyňce hráli společenské hry do půl jedné ráno, kdy jsme šli konečně spát.

      9. července – sobota – Hned potom co jsme vstali , bylo 9 hodin, odjel Zdeněk. Dnešní program zahrnoval dvě hradní zříceniny. Na první z nich, hrad Litice jsme přijeli ve 12 hodin. Hlavní atrakcí byla středověká řemesla a tak jsme si zastříleli z luku a házeli sekyrky či oštěp na cíl. Zajímavé bylo i dobové odlévání cínových přívěsků na krk. Ovšem nejzábavnější shledávám práci sanitrníka – středověkého výrobce střelného prachu. Nejprve nás bavil historkami, jak sanitrník zjišťoval vhodnost náhražky ledku, totiž ochutnával....... A našel na smetištích, hnojištích, záchodech. Pak nám předvedl postup výroby černého prachu. Našla se i jedna oběť – Pavel – a ten si vyzkoušel účinky střelného prachu na vlastní kůži, vystřelil si totiž z hákovnice. Pak již následovalo stručné seznámení s historií hradu a předvedení mučících nástrojů a zbraní.

      Ve tři odpoledne, po malé svačince, jsme zajeli ještě na zříceninu hradu Potštejn a jen tak-tak stihli poslední prohlídku. I zde bylo několik skupin historického šermu a divadelní soubory. Prohlídka vedla po rozvalinách někdejších paláců a průvodkyně nás seznamovala s historií hradu. Zajímavé zpestření nabízela hradní mučírna, jejíž kat byl zřejmě fajnšmekr hrdý na svou práci a jako objekt poutavého popisu mu posloužila Pavla. Postupně na ní předvedl práci s provazy, palečnici, vyříznutí jazyka apod. Opravdu zajímavé.

      Hodina pokročila a my hladoví zajeli do Vamberka na velmi pozdní oběd či spíše večeři. Část skupiny pak po jídle odjela do ubytovny a já, Ondrej, Pavel, Vlasovec, Lída a Eliška vyrazili do Zábřehu za Alešem Titzlem na exkurzi. Většinu strojů jsme již dobře znali, zaujala nás však F 600 Multipla a jedna F 500 na prodej. Zpět do ubytovny jsme dojeli v deset večer. Poslední společný večer, pokec a spát, zmohlo nás to docela brzy, okolo půlnoci již většina spala.

      10. července – neděle – Zabalit a odjezd domů. Nejprve ale dnešní program. V půl dvanácté odjíždíme z Lukavce a míříme k pevnosti Hanička, kterou v 80 – 90-tých letech přebudovalo ministerstvo na protiatomový kryt. Zajímavá procházka podzemními prostory, které byly osazeny mnohdy moderními přístroji, filtrovny vzduchu, úpravny vody, energocentra apod. 1, 5 km dlouhý podzemní úsek jsme si prošli za hodinu a půl. Než jsme došli k autům opět se rozpršelo, rozlučka se tedy odehrávala až v Rychnově nad Kněžnou po společném obědě. Po výborném pozdním obědě již každý jel svou cestou.

      PS: Prognózy ohledně dělení Fiatů a fiatářů se nevyplnily, před zahraničím nakonec dali všichni přednost společné dovolené v tuzemsku. Byla to opět úžasná akce, kterou nepokazilo ani deštivé počasí. Jen to prý bylo moc krátké... Já si myslím, že to je spíše skvělou partou a společně strávený čas tak utekl rychleji než bychom si přáli. Doslova nabytá dovolená neměla nouzi o skvělé zážitky, mě v paměti nejvíce utkvělo společné skupinové focení do kroniky a jízdy na motokárové dráze, to se bude ještě dlouho připomínat...

      Na další rok se zvažuje změna termínu, případně společný pronájem chalupy. Místem by měly být Krušné hory. Jaká bude skutečnost?

      Fiatářská dovolená se vlastně stává putováním po Čechách a bydlištích členů FCC. Jižní Morava, Jižní Čechy, Orlické hory...

      Ještě poznámka na závěr, nějak nás ta společná dovolená vyčerpala, s teplotou či jinými příznaky chorob ulehl Zdeněk, Karel, já, Míra i Petr Holeček.

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Ondrej Nagy, Petr Polach, Ondřej Kroutil