|
6. listopad 2005 – „Expedice“ Říp
Pravděpodobně poslední letošní akce s Fiaty nebyla plánována nijak dlouho dopředu. Původně mělo jít o přátelskou výpomoc u Karla na chalupě, což se pozvolna změnilo na skromně nazvanou akci – expedice Říp. Vzhledem k mimořádně příznivému podzimnímu počasí jsme se rozhodli oživit jinak nudný víkend návštěvou památné hory Říp. Vzpomínky na horu Říp jsou však zasunuty kdesi v hloubi mysli, daleko více nám utkvěla v paměti návštěva další pamětihodnosti, dominanty Litoměřicka – zřícenina hradu Házmburk. Ale nebudu předbíhat.....
Netradičně byla jako den „D“ zvolena neděle a u Karla před školou se sjely 3 vozy Fiat – Míra Nosák (F 500), moje maličkost se spolujezdkyní Renatou (F 600 D – mimochodem zcela nový přírůstek do stáje) a Karel, který se vlastně sjíždět nemusel neb byl vlastně doma. Výjezd pak probíhal naopak velmi tradičně, ba přímo fiatářsky. To když jsem ještě narychlo čistil volnoběžnou trysku karburátoru a Karla jsme roztlačovali. Spěchali jsme pak do Odolene Vody, kde se měla naše minikolona rozrůst o další vůz Fiat 500, tentokrát Míry Šonského a o spolujezdce Petra Holečka.
První cíl – tedy Říp – se přiblížil, poněkud opožděně, až okolo jedenácté dopoledne. No přiblížil, z Prahy jsme vyjížděli za svitu slunce a Říp nebyl skrz mlhu vidět, ono vlastně nebylo vidět téměř nic, viditelnost s bídou tak 100 metrů. Optimistické „jedenáctá rozhodne“ se jaksi minulo účinkem, jedenáct pryč a mlha snad ještě hustší. Dle mapy a informačních cedulí jsme dojeli až pod Říp a po nervy drásajícím výjezdu 12 % stoupání se objevilo parkoviště. A světe div se, i budka s výběrčím. Ano, listopad, mlha by se dala krájet, rozhled s bídou 100 m a ještě ta drzost žádat poplatek za parkovné. Nuž co se dá dělat, když už jsme tu...... Zaplatili jsme a vydali se vstříc praotci Čechovi. Krpál to byl hrozivý a cestou vidět jen stromy a .......mlha. Na Řípu pak uzavřená rotunda sv. Jiří (no jo, listopad), takže skupinové foto a zpět k vozům. Výběrčí se nás pokusil rozveselit a sdělil nám cennou informaci, že nedaleká restaurace nám odečte z účtu za jídlo část parkovného. Dvanáctá hodina již odbila, tak proč ne oběd? Restaurace vařila vskutku dobře a navíc i vcelku levně, využili jsme slevu (však také - „nechci slevu zadarmo“). S plnými břichy jsme se vydali za druhým cílem naší „expedice“, co do zážitků však prvním.
Hrad Házmburk, z dalekého okolí viditelná zřícenina tonula v mlze a orientaci neusnadnily ani chybějící informační cedule. Nějak jsme podvědomě vytušili správný směr a dojeli až na parkoviště pod hradem, tedy pod kopcem, z hradu jsme totiž nezahlédli ani kousek. Malá akrobatická vložka se konala na liduprázdném parkovišti, kde Míra Nosák trochu „podráždil“pětistovku a doslova zryl škvárovo-travnatý povrch. Nedalo se odolat a po chvíli již na place divoce smykovali 4 Fiati. Po ukončení hrátek vypadala plocha parkoviště jako po nájezdu motorkářského gangu.
Teď nás však čekalo to nejzajímavější, výstup na hrad. Cedule u parkoviště nás informovala o dvou možných přístupech na hrad, dalo se jít vlevo či vpravo. Šli jsme vlevo a po zhruba kilometrovém obcházení kopce po vrstevnici se dostavila lehká nervozita a pochybnosti o správnosti cesty. Když cesta začala navíc prudce klesat bylo rozhodnuto o návratu a hledání nějaké „přímější“, tedy třetí cesty. Připomínám, že stále byla více než hustá mlha a hrad jsme jen tušili kdesi nad našimi hlavami. Sešli jsme z blátivé cesty na lesní pěšinu, ta se však stále zužovala až docela zanikla. Zaznělo to památné (?): „Přece se nebudeme vracet.“ A tak tedy vzhůru do kopce. Nejprve to vypadalo na další přístupovou cestu, ta se však záhy proměnila v balvanovitý odvodňovací kanál, který se začal prudce zvedat vzhůru. No, o srandu nebyla nouze, šplhat po 60° svahu v džínách a nevhodné obuvi by ještě šlo, ale poněkud to ztěžovaly nestabilní balvany navíc porostlé klouzavým mechem, které byly zpola zasypány ještě klouzavějším listím. Dodávali jsme si odvahy pokřiky typu: „Někudy přece ten výstup na hrad vést musí.“ Ovšem jako vhodně zvolená se trasa nejevila. Již se zdálo blýskat na lepší časy, když se svah stal ještě strmější a pokrývala ho vrstva listí na velmi sypké (místy mazlavé) hlíně. Vskutku zábavná kombinace, navíc když po ztrátě rovnováhy jediný záchytný bod tvořilo roští šípků. Plazili jsme se stále vzhůru, ale hrad nikde. Zaznělo to na co všichni mysleli: „Abychom tak lezli na jiný kopec.“ Postupně jsme prolezli devatero šípkových trní, devatero hloží a pak ještě devatero kdoví čeho abychom konečně spatřili ...... ne, hrad ještě ne, jen parkoviště s našimi vozy se ztrácelo kdesi v hloubce pod námi ..... ale již po pár metrech !! Ano, hrad !! Bohužel na značně nepřístupně se tvářící čedičové skále. Po tomto výstupu nás již malá skalka nemohla odradit a my, zablácení, poškrábaní a poněkud funící vyšplhali na hrad Házmburk. Radost nám trochu kazila všudypřítomná mlha, nejenže nebylo vidět do okolí ale v mlze tonula i věž hradu. Ta byla navíc zrovna v rekonstrukci a tudíž nepřístupná. Na hradě samém pak mimo nás ani noha. Po prolezení, oblezení a podrobném prozkoumání všech zdí a kamenů jsme objevili vcelku ucházející přístupovou cestu po které jsme došli až k pokladně. Pokladně? POKLADNĚ ? „Sakra kudy to ta skupinka přišla?“ Údiv pokladní se zajisté ještě zvětšil, když jsme zaplatili vstupné, otočili se a odcházeli od hradu ..... Sestup po umetené (!) a listí zbavené cestě byl až příliš snadný a my po půl hodině došli k autům a to po cestě po které jsme se původně vydali. Oběd jsme tedy nejen strávili, ale vydali i veškerou energii při něm získanou.
Přiblížila se čtvrtá odpolední a tak bylo rozhodnuto o návratu domů, ještě předtím však krátká návštěva u Enza. Neodolali jsme a při výjezdu z parkoviště opět bláznivě smykovali, což neušlo skupince turistů, která nás se zájmem sledovala. Ovšem jen do chvíle, než se naše hrátky přesunuly do blízkosti jejich zaparkovaných vozů .....
U Enza to byl opravdu jen mžik, nebyl doma a tak jsme se vydali ku Praze, postupně se rozloučili a uložili své vozy na dvorky a do garáží.
PS: Ano, opět plno zážitků, všem jistě nadlouho utkví v paměti výstup na hrad Házmburk nebo bezuzdé řádění na škvárovém povrchu parkoviště. Byl to prostě prima den a akce která nás nejen nezklamala, ale naopak příjemně překvapila.
|
