Poděbrady 2000
Poděbrady 2001
Poděbrady 2002
Poděbrady 2003
Poděbrady 2004
Poděbrady 2005
Poděbrady 2006
Poděbrady 2007
Poděbrady 2008
Poděbrady 2009
Poděbrady 2010
Poděbrady 2011
Poděbrady 2012
Poděbrady 2013
Poděbrady 2014
Poděbrady 2015
Poděbrady 2016
Poděbrady 2017
Poděbrady 2018
Poděbrady 2019
Poděbrady 2020
Poděbrady 2021
Poděbrady 2022
Poděbrady 2023
Poděbrady 2024
Spanilá jízda 2000
Spanilá jízda 2001
Spanilá jízda 2002
Spanilá jízda 2003
Spanilá jízda 2004
Spanilá jízda 2005
Spanilá jízda 2006
Spanilá jízda 2007
Pražská jízda 2008
Pražská jízda 2009
Pražská jízda 2010
Pražská jízda 2011
Pražská jízda 2012
Pražská jízda 2013
Podzimní jízda 2014
Podzimní jízda 2015
Podzimní jízda 2016
Podzimní jízda 2017
Podzimní jízda 2018
Podzimní jízda 2019
Podzimní jízda 2020
Podzimní jízda 2022
Podzimní jízda 2023
Dovolená s Fiaty 2001
Dovolená s Fiaty 2003
Dovolená s Fiaty 2004
Dovolená s Fiaty 2005
Dovolená s Fiaty 2006
Dovolená s Fiaty 2007
Dovolená s Fiaty 2008
Dovolená s Fiaty 2009
Dovolená s Fiaty 2010
Dovolená s Fiaty 2011
Dovolená s Fiaty 2012
Dovolená s Fiaty 2013
Dovolená s Fiaty 2014
Dovolená s Fiaty 2015
Dovolená s Fiaty 2016
Dovolená s Fiaty 2017
Dovolená s Fiaty 2018
Dovolená s Fiaty 2019
Dovolená s Fiaty 2020
Dovolená s Fiaty 2021
Dovolená s Fiaty 2022
Dovolená s Fiaty 2023
Dovolená s Fiaty 2024
Víkend s Fiaty 2001
Víkend s Fiaty 2002
Víkend s Fiaty 2004
Víkend s Fiaty 2005
Víkend s Fiaty 2006
Víkend s Fiaty 2007
Víkend s Fiaty 2008
Víkend s Fiaty 2009
Víkend s Fiaty 2010
Víkend s Fiaty 2011
Víkend s Fiaty 2012
Víkend s Fiaty 2013
Víkend s Fiaty 2014
Víkend s Fiaty 2015
Víkend s Fiaty 2016
Víkend s Fiaty 2017
Víkend s Fiaty 2018
Víkend s Fiaty 2019
Víkend s Fiaty 2020
Víkend s Fiaty 2021
Víkend s Fiaty 2022
Víkend s Fiaty 2023
Víkend s Fiaty 2024
Expedice Říp
Expedice Kokořín
Expedice Pravda
Expedice Ukrajina
Expedice Grossglockner
Expedice Peklo
Expedice Konopiště
Expedice Halíř
Expedice Písty
Expedice Terezín
Expedice Lužná
Expedice Zvířetice
Expedice Strnadice
Expedice Tuzex
Expedice Džbán
110 let FIATu
120 let FIATu
125 let FIATu
Kunratická tvrz 2009
Kunratická tvrz 2010
Akce Plzeň
Pizza Party
Klubové schůzky
Výroční schůze
 
Reklama :

DOMÉNY - WEBHOSTING - SERVERHOSTING

6. – 13. červenec 2008 – Expedice Grossglockner (Rakousko)


          Neděle 6. 7. 2008

     Plní nadšení a radostného očekávání míříme vstříc dobrodružství. A účastníci akce....?

          Ondřej Kroutil – Fiat 600 D - 1968
          Ivo Fišer & Kateřina Volfová – Fiat 500 - 1970
          Ondrej Nagy & Petr Polach – Fiat 850 SC - 1969
          Marek Lihm – Fiat 500 - 1970
          Jaromíra Šifaldová – Škoda Felicia – 1962

     Hranice překonáváme poměrně záhy, výchozí kemp ve Vyšším Brodu totiž leží v podstatě přímo u „čáry“. Pak pokračujeme klidným tempem na Salzburg. Je to jen nějakých 200 km, což bychom mohli do oběda zvládnout i s našimi pomalými vozy. A daří se, okolo druhé jsme u jezera Attersee. Je letních 30 stupňů, takže neváháme a okusíme průzračnou modrou vodu. Je to balada, akorát ta teplota vody by mohla být kapánek vyšší. Vychutnáváme si letní pohodu, obědváme z vlastních zásob. Pohoda je lehce narušena, když Ivoš zjišťuje závadu na voze, přestal dobíjet. Vypadá to na kotvu dynama. Snad to těch 2000 kilometrů nějak dojede....

     Po koupeli a vynikajícím osvěžení pokračujeme směrem Salzburg, přičemž objíždíme další překrásná jezera – Mondsee a Wolfgangsee. U Wolfgangsee pořizujeme exkluzivní skupinová fota.

     Hora Gaisberg, která se ve výšce 1288 metrů tyčí přímo nad městem. Salzburg je z vyhlídkové cesty a mostu nad roklí jako na dlani a tak se dlouze kocháme výhledem. Ani se nám nechce odjíždět a uchváceni pozorujeme zvolna se blížící bouři před námi. Najednou se ale otáčí vítr.....

     Upalujeme zpátky k autům a jedeme za ostatními až na vrchol, kam před hodnou chvílí odsupěly pětistovky. Šlo o takovou generálku a cvičný výjezd. Dostihla nás bouře, ale jaká!! Vítr lomcuje s vozy, chvílemi mám pocit, že musí auto odletět, Enzo si zuby nehty drží plachtičku na pětistovce. Přívalový déšť snižuje viditelnost na pouhé 2 metry. A když udeří pár metrů od nás, na klidu nám to rozhodně nepřidá. Čekáme, až se přežene nejhorší a pomalu se vydáváme na cestu dolů, míříme k Alpám. Z vrcholu volíme zkratku, abychom se vyhnuli dopravní špičce ve městě, máme sice pochyby o správnosti zvolené silničky, ale čas ukazuje, že je to ona....

     V podvečerních hodinách, okolo osmé, přijíždíme k jezeru Zellersee a hledáme kemp. První nás moc nezaujal, byl to až ten druhý. Super místo pro dva karavany stačí hravě pro 5 vozů a 4 stany, navíc je to za super preis.

     Větší rozruch než působí 4 Fiati a jedna Felicia si snad ani nelze představit. Podívat se na nás přijde dokonce i kuchař z nedaleké restaurace. Není nad pozornost, když stavíte stany a večeříte. Před spaním se ještě jdeme projít po břehu jezera a fotíme osvětlené město Zell am See. O půlnoci už spokojeně chrníme, chceme být fit na výjezd.....

          Pondělí 7. 7. 2008

     Ráno počasí nevypadá dobře, je zataženo, slabě prší. Výjezd na Grossglockner tedy odkládáme a volíme náhradní program. Krimmlerwasserfälle. Největší Rakouské vodopády, které stojí opravdu za to. Po předchozím parném dni je to věru změna, teplota podstatně klesla a vypadá to, že pršet hned tak nepřestane.

     A copak to nevidíme poblíž parkoviště? Na střeše pizzerie je coby poutač Fiat 600 D, tedy jeho derivát od firmy Steyr a za plotem se krčí už dost vzácný model Fiatu řady 1300/1500. Zahlédnout lze i čumák Jaguara E. Zajímavé místečko....

     Pokračujeme podle šipek k vodopádu, po chvíli chůze je již slyšitelné výrazné hučení. Tři kaskády nad sebou v celkové výšce 300 metrů, úctyhodné... Šlapeme podél vodopádů a fotíme. Ze stříkající vody moc radosti nemáme, ačkoli zrovna chvíli neprší, dosti to cáká. Co mě překvapuje, jsou ty davy lidí. Potkáváme stovky turistů a přitom počasí rozhodně není ideální.

     Vystoupáme až nad vodopád, odkud je krásný výhled do celého údolí. Poté, co se dostatečně vynadíváme, sestupujeme zpět, dolů nám to jde překvapivě o mnoho rychleji. Překonali jsme převýšení více než 500 metrů a asi tak udělali i něco pro zdraví. U pokladen zakupujeme suvenýry a pohledy, já si vezu 3 modely historických skútrů Vespa, někteří jdou ještě dále a pořizují si keramický model Fiata 500.

     Další program je jednoznačný, nákup potravin na večer a na ráno. S krátkými přestávkami vlastně prší celý den a jiné to není ani večer, takže zalézáme do společenské místnosti a hrajeme oblíbené hry. Ve standardní čas, okolo půlnoci, poněkud rozmočeni zalehneme.

          Úterý 8. 7. 2008

     Dnešní ráno je stejné jako to včerejší, zataženo, nízká oblačnost a vypadá to na déšť. Grossglockner tedy znovu odkládáme. A náhradní varianta? Zjistit, jak je to se středečním uzavřením silnice Grossglockner Hochalpenstrasse, poté návštěva horského střediska Kaprun a nakonec rokle Kitzlochklamm.

     Nejprve tedy stoupáme k mýtné bráně a i jen „nakouknutí pod pokličku“ Grossglockner Hochalpenstrasse slibuje nevšední zážitky. Vrcholy skal lemované sněhovými čepičkami, prostě nádhera.... Získáváme důležité informace o zítřejší cyklistické soutěži, která startuje až v deset dopoledne. Navíc, silnice nebude uzavřena, snad jen v případě, že to budou okolnosti vyžadovat.

     Kaprun, nechvalně proslavený svou smrtící lanovkou. My ovšem na lanovku kašleme, jdeme totiž do muzea veteránů. Upoutávku jsme zahlédli včera na hlavní silnici a tak to jdeme omrknout, stejně se v tom dešti nedá dělat nic jiného nežli někam zalézt. Zajímavé, do muzea se vstupuje přes recepci hotelu.....

     Sestupujeme do suterénu, motorky, skútry, dva pokoje jak z minulého století. Vybavení poněkud chaotické, ale chápeme, co tím chtěli naznačit. Ale kde jsou ti slibovaní veteráni...? Držíme se davu a pak..... nestíháme. Tipoval bych to na více než 200 historických automobilů nejrůznějších značek. Poznáváme i české stroje – Praga, Velorex, Jawa.... Samozřejmě zkoumáme vše, co připomíná Fiat, takže naší pozornosti neujdou 2 vozy Steyr v kastli pětikila, pak jeden vůz Steyer 600 Multipla, Steyr Topolino a nějaké italské designové kreace. K vidění je opravdu všelico, náklaďáky, traktory, osobní vozy, motocykly, speciální vozy.... Vozy zabírají celé podzemí původních garáží, dokonce tu mají i kaprunskou lanovku z 60-tých let. Dovnitř už se nevešel, ale venku jsme obdivovali celý císařský vlak včetně lokomotivy a jednoho drážního vozítka pro zavazadla.

     Od muzea byl vidět hrad, takže ho jdeme obhlédnout. Byl to vcelku zachovalý středověký objekt s prvky gotiky a poněkud netradičním nádvořím. No toto? Moderní divadelní amfiteátr a restaurace.....

     Obědváme ale z vlastních zásob, přičemž přemýšlíme, kam dál. Přestalo pršet, a tak bychom ještě nějaký výlet určitě zvládli. Divoš s Kačkou to vzdávají, jedou do kempu odpočívat, my naopak jedeme do rokle Kitzlochklamm, kde zažíváme nečekané adrenalinové dobrodružství....

     A začalo to tak nevinně... Procházíme se po chodníčcích, přičemž se kocháme hlubokými tůněmi s vířící vodou. Dřevěné můstky a mostíky, stezky tesané ve skalách, umělé jeskyně s výhledy na divoké koryto řeky. Nevím, ale myslím, že lepší nežli jakýkoli popis bude jedna fotografie.

     Vystoupáme po čtyřech stovkách schodů, přičemž se nám otvírá úžasný pohled na kaskádu vodopádů. Zastavujeme až u zcela evidentně nového mostu i celé jedné části stezky. Zároveň si na druhé straně řeky prohlížíme zdemolovanou původní stezku a zbytky mostíku. Jen se dohadujeme, co se tu asi dělo, když i traverzy 10 cm silné jsou zohýbané jako drátky. A to už nám něco dole ukazuje Ondrej a docela se u toho zubí. „Nějaký šílený biker, a moc se mu to nepovedlo.“ Na dně rokle, zhruba 20 metrů pod námi se zaklínilo horské kolo. Čučíme na to a přemýšlíme, jak se tam asi dostalo a proč ho už někdo nevyndal ven. A protože jsme to my..... „Safra, není ho škoda?“ zazněl ten památný dotaz od Enza, nicméně jen vyslovil nahlas to, co si všichni mysleli. „A jak s ním ven?“ „Vrátíme se pro autolana, uděláme hák, kolo zachytíme a vytáhneme.“ Zazněla jednoduchá možnost. Kolo vypadalo vcelku kompletně, ba dokonce slušně, ovšem co uvidíte ze 20 metrů, když se přes něj valí proudy vody.... Po chvíli se nám nápad nějak rozležel, kašleme na to.

     Už se vracíme, když potkáváme skupinku údržbářů vracejících se z rokle. Po pár dotazech jsme zjistili, že před měsícem se přihnala velká voda, poničila stezku a připlavila kde co. Novou lávku instaloval vrtulník a slavnostně byla otevřena minulý týden. Prý máme štěstí....
„A co to horské kolo?“
„No co, voda připlavila kdejaké smetí.“
„A není ho škoda?“ nedá se odbýt Enzo.
„Však si ho vezměte...“

     A to byla jasná výzva!! S Enzem jsme neváhali ani na okamžik a rychle, nežli si to údržba (nebo my) rozmyslí, začali sestup na dno rokle. Okamžitě jsme se stali středem pozornosti, fotoaparáty nejen členů expedice se přesunuly naším směrem. Ani jsem netušil, kolik lidí zrovna prochází roklí. Sestoupili jsme k řece a Enzo vytáhl na břeh kolo zaklíněné mezi kameny. Očistili jsme nejhorší nánosy řas, větví a už při prvotním průzkumu bylo jasné, že to nebude žádný šlágr.

     Původní vidina obohacení začala nabývat značných trhlin. Ohnutá vidlice, zdevastované pedály i kliky, utržená přehazovačka. Chybějící brzdy, bowdeny a sedlo, navíc vše pokryté korozí a notně potlučené. Proběhlo nám hlavou, zda-li má cenu vůbec to kolo vláčet nahoru. Ale když už jsme tu.....

     Vyvlekli jsme kolo na lávku a uslyšeli potlesk všech, co se zájmem sledovali naše počínání. Naše skupinka byla dotazována, o co vlastně jde a já s Enzem vláčel nepojízdný vrak zpět k autům. Už, už jsme chtěli kolo hodit zpátky do rokle, ale uděláme gesto a tím pádem i něco pro přírodu....

     Ohnuté ráfky mají za následek zablokovaná kola, takže ho musíme nést. Cestou necestou, po žebřících a schůdkách, přes lávky, celkem asi 2 kilometry. A pronese se. Potkávali jsme návštěvníky, kteří netušili, o co jde a jen nevěřícně zírali, kde se vzalo kolo a ještě v tomhle stavu.....

     Zpátky u aut, s jásotem nás vítají i v hospodě sedící údržbáři. Přijímáme gratulace a společně se fotíme. Zároveň se ptáme kam můžeme kolo vyhodit.....

     Příjemně adrenalinově strávené odpoledne a je čas na návrat do kempu. Ještě poslední foto a už nás popohání sílící déšť. Schováváme se v supermarketu, do košíku nakládáme samé potřebné potraviny jako čokolády, sušenky a pivo.

     Sedíme v kempu, večeříme a protože je ještě brzy, vyrážíme na pravidelnou vycházku po břehu jezera. Večer zase prší, takže sedíme ve společenské místnosti, hrajeme hry a já usínám mezi míčky v domečku pro děti. Noci plné boulí se naštěstí vyhnu včasným probuzením a bleskovým přesunem na pohodlnější lože ve stanu.

          Středa 9. 7. 2008

     Je šest ráno, vykukuji ze stanu. „Dneska by to šlo!“ Počasí sice není 100 %, ale neprší, mraky se trhají, dokonce je místy vidět i modrá obloha. Mlha pomalu mizí na úbočích hor. Ondrej vystrkuje hlavu ze stanu, ihned však znechuceně zaleze, dle jeho názoru počasí ROZHODNĚ na výjezd na Grossglockner není. My ostatní však vstáváme, snídáme a vůbec všemožně dáváme Ondrejovi najevo, že „dneska by to šlo“.

     Tak tedy jedeme, počasí se drží, je polojasno. V 8 hodin zastavujeme u mýtné brány a pak si už jen užíváme. Na expediční výjezd dokonce z Čech přijel i Vláďa Gajdoš s rodinou, ovšem tentokrát v moderním stroji Fiat Punto cabrio. A teď už jen VELEHORY!

     Pětikila Enza i Divoše se pomalu plazí vzhůru, fotíme kde to jen jde a zastavujeme na každém odpočívadle. Před námi se otevírají úžasné scenérie, hluboké strže, zasněžené štíty hor, vodopády. Prostě paráda.

     Vyjíždíme na nejvyšší bod Grossglockner Hochalpenstrasse, na Edelweisspitze ve výšce 2571 m/m. Pořizujeme gigabity fotek. I přes poměrně brzkou hodinu výjezdu se čas lehce přehoupl do pokročilého dopoledne. A na silnici přibývají další návštěvníci.

     Chtěli bychom jednu zajímavou naaranžovanou fotku ze silnice plné zákrut, ovšem počasí se začíná kazit, přihnal se mrak a vše pokryla hustá mléčná mlha. Čekáme více než hodinu při nijak závratně vysoké teplotě, k tomu ještě fouká silný vítr. Co naplat, zabavíme se utrácením eur za různé zbytečnosti.

     Mlha se náhle jako na povel rozptýlí a my rozestavujeme vozy do připravených pozic, rychle fotíme a pak jedeme dál. Ohlášený cyklistický závod je v plném proudu, všude mraky lidí. Potěšitelné je, že mávají i nám....

     Se zájmem pozorujeme různá zkušební vozidla, některá ještě zahalená maskovací kapotáží. Nedůvěru trochu budí velké nápisy BREMSEN TEST. Za vyzkoumání stojí i sbírka nerostů u parkoviště, Enzo by nejraději z každého šutru odštípl kousek do své sbírky. Ovšem už tak mu pětikilo sotva jede, natož po naložení několika kilogramů kamení...

     Sníh. První červencové setkání se sněhem, najíždíme vozy do sněhové haldy poblíž silnice. Koulování také není špatnou kratochvílí a ani vozy na sněhovém pozadí nepostrádají fotogeničnost.

     Projíždíme průsmykem Hochtor 2504 m/m. Ondrej si tunel projede hned několikrát. Bohužel silnice se plní vozy stále více a najít vhodné místo a chvíli pro nerušené focení je čím dál složitější. Zatímco my se touláme po okolí a okukujeme krajinu s téměř věčným ledem, Ondrej se baví stavbou sněhuláčka.

     Pustou krajinu, plnou sněhu a kamení vzápětí vystřídal travnatý porost. Přichází prudké klesání, sjíždíme do údolí, přibývá zeleň, hned je nám veseleji a když k tomu ještě začne svítit slunce.....

     Kouř a dým, kupátku zjevně nedělá dobře brždění motorem. Chce to pauzu, odstavujeme ho tedy na parkovišti. Ondrej zaujímá místo ve Felicii a Vlasovec bere zavděk šestistovkou.

     Znovu stoupáme a pomalu přijíždíme do cíle naší výpravy. Poslední úsek cesty vede jakýmsi polotunelem a po pár stech metrech jsme na Kaiser-Franc-Josef-Höhe. Ve výšce 2369 m/m, kde silnice končí obrovským několikapatrovým parkovištěm. A tady ztrácíme Enza. Tedy, já jako poslední vyjíždím na střechu parkoviště, kde parkujeme přímo u zábradlí. Kocháme se rozhledem a výhledem na celý Grossglockner 3798 m/m, pod námi je jako na dlani největší ledovec východních Alp - Pasterzengletcher. Z výšky vidíme Enzovu pětistovku, kterak krouží okolo vjezdu do garáží, připomíná to rozzuřenou vosu, která neví co chce. Nakonec, po dlouhých minutách se odhodlává a po chvíli již zastavuje vedle nás. Enzo si otře pot z čela končícího až na temeni a sděluje důvod absence. Zabloudil.

     Jdeme na rozhlednu Wilhelma Swarovského a cestou zažíváme překvapení v podobě horských svišťů. Enzo alias „Kočičí táta“ nebojácně divoké šelmy krmí z ruky, lezou mu až do kapes.

     Zde se však naše cesty dělí, skupina „A“, tudíž já s Vlasovcem dáváme přednost vysokohorské turistice. Zbytek, tedy skupina „B“, sestupuje k ledovci. Ač se to nezdá, ledovec je setsakra hluboko. Je obrovský, návštěvníci se shora zdají menší než mravenci, sestup je asi do 400 metrové hloubky.

     A já s Vlasovcem? Volíme tak trochu extrémní výšlap, naším snem je pokořit magickou hranici 3000 metrů. Zbývá maličkost, jen překonat převýšení 700 metrů.

     Výchozí čas nebyl zrovna ideální, právě odbily tři po poledni. Dle mapy mělo jít o značenou pohodlnou cestu postupně přecházející v hůře značenou a méně pohodlnou stezku. První etapu jsme procházeli tunely prokopanými ve skále, míjíme permoníky, umělá jezírka s hudebním doprovodem a další více či méně kýčovitá lákadla pro turisty.

     Vylézáme z tunelu a zpočátku jsme měli pocit, že snad jdeme špatně, proti nám davy turistů s dětmi a kočárky. Pohodlná cesta, šíře 3 metry. To snad není možné, má přece jít o náročnou vysokohorskou turistiku...?

     Davy postupně řídnou, po hodině už potkáváme jen osamocené skupinky. Na konci značené cesty, u zajímavého vodopádu, už jsou jen skály a i turisté jako by někam zmizeli...

     Zajímavé úseky stezky na sebe nenechají dlouho čekat, po cestičce, která je sotva vidět, přecházíme na úsek zasypaný tajícím sněhem, následují balvany a skály. Znovu sníh, pro změnu ho střídá suť. Úžasné scenérie velehor nás rozhodně nenechají chladnými, i když si připadáme nicotní....

     Tající sníh vytváří potůčky a říčky, které je nutno brodit. Zajímavá jsou i jezírka, ovšem voda má stěží pár stupňů a koupat by se v nich mohl jen šílenec. Stoupáme a překonáváme značné převýšení. Zprvu je jen pozvolné. Na osmi kilometrech šplháme o 200 metrů výše, ale jak přibývá sněhu, začínáme prudce stoupat. Asi kilometrový úsek jdeme hlubokým sněhem, chvíli i po ledovci, zaujme nás zpola zasypaná rolba, kterou zřejmě strhla do údolí lavina. „Škoda ji tu nechat.“ bleskne nám hlavou. Ovšem rolba není bicykl, že....

     Poslední kilometr k horské chatě je zatraceně krutý, stoupáme o 400 metrů a poslední úsek se doslova plazíme po čtyřech. Kdo by to byl býval řekl, zdálky to tak nevypadalo.

     Cíl dosažen! Horská chata, výška 2978 metrů nad mořem. Počasí je dokonalé, sice občas nějaký ten mrak, ale sluníčko krásně hřeje. Ovšem ve stínu se teplota blíží nule, navíc fouká velmi silný vítr. Abychom dosáhli kýžené mety 3000 m/m, stoupáme ještě dále nad chatu, kde se již noříme do mraků. Pořizujeme nějaké fotky a rychle se vracíme k chatě. Obhlížíme interiér chaty, je to strohá horská bouda, sortiment už je vyloženě expediční - přilby, mačky, lana, karabiny.....

     My jsme tak trochu středem zájmu, naše výbava sem totiž moc nezapadá - baťůžky, plátěné kalhoty, svetr - typický turista amatér. Opodál se učí slaňovat nějaká děvčata, uvazují uzly, připojují karabiny. Neb ovšem nevládneme cizozemsky, z konverzace sešlo.

     Nechceme se moc zdržovat a pokoušet přízeň počasí, takže nastupujeme na zpáteční cestu. Ostrým tempem ji zvládáme téměř za polovinu času. Průvodce zmiňuje celou túru jako šestihodinovou, my ji strhali za 4 hodiny....

     Jsme u auta. Příjemně unaveni se převlékáme do více letního oblečení, teplota tu totiž poskočila na 15 stupňů. Nikdo z našich už nečeká. Ono vůbec okolí prořídlo, mimo nás se v okolí pohybuje s bídou deset lidí.

     U Hochtoru naposledy fotíme a zdá se nám, jako bychom v dálce zahlédli Mirky Felicii. A je to tak, po zhruba 20 minutách ostré jízdy dojíždíme celou skupinku, která se zrovna vrací z prohlídky expozice věnované stavbě silnice. Jsme zase komplet, i když díky focení posledních snímků se skupinka trochu trhá a sejdeme se vlastně až u mýtné brány. Jsme plni dojmů, které si navzájem sdělujeme, to nejlepší si však necháváme na večer do kempu. Vláďa a spol. se ubytovávají v penzionu, přičemž nám slibují, že se ještě staví....

     My si prohlížíme fotky, večeříme, tlacháme, únava nás ale zmáhá brzy, do půlnoci již všichni spíme...

          Čtvrtek 10. 7. 2008

     Loučí se Vláďa a spol., večer je zmohla únava ještě dříve než nás. A tak zatímco v poklidu snídáme a balíme stany, přemýšlíme, kterak cestovat dále. Skupina A, tedy Enzo a Mirka jedou domů, s pauzou na návštěvu rokle Lichtensteinklamm. Skupina B, tedy Ondej s Vlasovcem a Ivoš s Kačkou pokračují dále na Villach. A já, já jsem tak trochu nerozhodný, sice pokračuji dále na Villach, ale také bych rád do rokle.....

     Už samotný přejezd k rokli byl dobrodružný, protože jsme trochu bloudili. Přestože už je to vlastně návštěva druhé rokle, jde opět o zajímavou zkušenost. I když chybí nějaké to obohacení o adrenalinový zážitek. Stezka podél divoké řeky končí u úžasného vodopádu.

     Zpátky u aut jsme v půl třetí odpoledne, ještě oběd pro posilnění na cestu, zároveň dostávám zprávu od skupiny B, cestou někde ztratili Divoše, mám se po něm tedy poohlédnout.

     Jako samostatná jednotka tedy vyrážím na cestu dlouhou zhruba 200 kilometrů, Divoše samozřejmě nikde nevidím. Kluci na mě čekají nedaleko italských hranic. Sotva se přivítáme, dostáváme od Divoše zprávu, že už toho má dost a jede rovnou do kempu....

     My pokračujeme dále směrem na Itálii a po necelé půlhodině si plníme další z vysněných cílů. Dopřáváme našim plechovým miláčkům návštěvu jejich domoviny a to přesně po 40 letech od opuštění mateřského závodu.

     Tarvisio. Itálie. Tak tady to na rozdíl od Rakouska žije. Ačkoli se blíží se sedmá hodina odpolední, je všude vidět plno lidí. Otevřené obchody lákají, račte vstoupit! Jsme nadšení, nasáváme atmosféru a utrácíme eura za výbornou zmrzlinu. V dálce pak vidíme jednu zajímavost, kterou posléze zkoumáme zblízka. Tak tohohle Fiata bych docela rád vlastnil, jde o typ G. 91R z roku 1956. Že tento model neznáte? Však my ho také neznali a věřte, že jde o letadlo, tedy rovnou o vojenskou stíhačku....

     Další naše cesta vedla z Itálie do Slovinska a přes průsmyk Podkoren zpět do Rakouska. To již dostáváme další zprávy od Divoše. Hledejte kemp FKK u jezera Keutschacher See. „FKK? To je divné“ nezdá se název Ondrejovi. „Asi to Divoš špatně napsal, přeci by nás neubytoval v nuda kempu....“

     A ejhle! Ubytoval! Byl prý levný, tak proč ne? Hmmm. Kdyby alespoň bylo na co koukat! Ondrejovi stačil jediný pohled a rozhodl se, že půjde ihned spát. Ani stan nebude stavět, aby ráno co nejdříve zase vypadl. Mám takový dojem, že osazenstvo kempu o nás stálo daleko více, než my o ně....

          Pátek 11. 7. 2008

     Ráno je to ještě horší než v noci, naše vozy vzbuzují mezi nudisty nebývalý zájem. Náš zájem je oproti tomu co nejrychleji zmizet. Ročníkově nám nejbližší jsou naše vozy...

     Do Moosburgu a dalšího kempu raději jedeme společně, abychom předešli nějakým nedorozuměním. Tím ovšem zabíjíme většinu dopoledne, a tak na další program zbývá čas až po poledni.

     Ondrej chce den „válecí“, Divoš s Kačkou se porozhlédnou po okolí. Jen já s Vlasovcem jakožto nejakčnější část výpravy nemáme výletů dost. Takže vyrážíme směr italské Tarvisio, cestu známe z předešlého dne, tak o nic nejde a navigátor se může klidně kochat výhledem na Alpy.

     Itálie a její horské vesničky jsou vskutku malebné, ovšem naprosto neodolatelné bylo jezero Lago di Predil. O to zajímavější, že bylo okolo 30 stupňů a na břehu se slunily sličné Italky.... Do vody však vlezli jen ti, kterým už nezáleží na životě.

     Vskutku osvěžující, nasedáme do vozu a přes Passo del Predil míříme do Slovinska. Míjíme zajímavě vypadající objekt, asi bunkr. Batteria della Predil, rok zhotovení 1897. Nahlížím do průvodce co k tomu má.... Italsko – Slovinské Alpy byly svědky těžkých bojů v první světové válce.

     Bunkr je rozlehlý, patrový, částečně v rozvalinách, nicméně působí velice impozantním dojmem. Bohužel dnes zřejmě slouží jako veřejné WC.

     Passo Predil překonáváme ve výšce 1156 m/m a tím se dostáváme na Slovinskou stranu hranic. Vzápětí se na obzoru vynoří další mohutná zřícenina. Na pozadí hor byla o to zřetelnější, že k její stavbě je použito výhradně bílých vápencových kamenů. Hrad Predel, za první světové války přestavěný na pevnost, dnes rozvaliny a památník padlým hrdinům.

     O vojenské důležitosti míst, kterými projíždíme, svědčí i další pevnosti Kluča a Fort Hermann. Zatímco prvně jmenovanou a zrekonstruovanou pevnost procházíme za několik málo minut, neb expozice věnovaná životu ve vesnici nás příliš neuchvátila, prohlídka druhé nám i s cestou zabere více než hodinu. Těžkými boji poznamenaná pevnost z první světové války hravě strčí do kapsy vše, co jsme do této chvíle viděli, je mohutná a má tři patra. Jedinec se jen diví, jak ji v tak nepřístupném terénu mohli vůbec vystavět. Příjezdová cesta vede několik stovek metrů dlouhým tunelem tesaným ve skále a chráněným mohutnými střílnami. Střílny svým výhledem pokrývají i celý prostor silnice vedoucí údolím. Pevnost je sice v rozvalinách, ale zato volně přístupná, čehož samozřejmě náležitě využíváme. I po těch letech jsou patrné zákopy a obrovské krátery, ve zdivu jsou zřetelné důlky po zásazích z kulometů a těžkých zbraní.

     Hodina pokročila, blíží se půl pátá odpolední, hlad je již opravdu k nevydržení a k jídlu toho s sebou moc nemáme, navíc dochází benzín, už by bylo potřeba dojet do města. Bovec, benzínová pumpa, beru plnou nádrž – no nekupte to za ty peníze - oproti rakouským cenám je to zde přece jenom přívětivější. A když ještě vůz vzbuzuje největší údiv za poslední tři dny!? Dva Slovinci v autě s francouzskými značkami se rozplývají nad „fičou“. Poté co zjistí, že jde o Fiata a ne o licenční Zastavu a že jsme přijeli z Čech, už jen uznale pokyvují hlavami a blahopřejí.....

     Následovalo vyplenění místní pekárny a nákup specialit. Slaniky, místní neidentifikovatelné těsto slano-sladké chuti. No, nebylo to špatné. Možná je přeci jenom něco na tvrzení, že „hlad je nejlepší kuchař“.

     A návštěva supermarketu? To už bylo jen skromné doplnění zásob. Vůz opět budil zájem. Na parkovišti před obchodem jsme obklopeni mladíky poslouchajíc hlasitě vyprávějícího staříka. Dozvídáme se, že byl majitelem „fiči“ a dojel až do Varšavy. „Skvělé auto!“

     Držíme se původního plánu a jedeme obhlédnout dva vodopády nedaleko města. Máme sice velmi podrobnou mapu, přesto se nám nedaří nalézt odbočku uprostřed města Bovec. Ani kousek za městem, kde by snad také měla být přístupová silnice, nemáme větší úspěch a neznačenou odbočku rovněž míjíme. Přijedeme však k druhému vodopádu se jménem Slap Boka. Je vidět už ze silnice a jeho výšku odhadujeme na 60 metrů. Plahočíme se do kopce dobrou půlhodinu, ovšem výhled je téměř identický jako ze silnice. Z nedostatku času a zhodnocení situace, kdy se jeví příchod k vodopádu jako pochod alespoň na hodinu, ho fotíme jen zdálky a vydáme se hledat ten druhý a dle průvodce „fotogeničtější“.

     Hledáme vesnici Plužna, kde je snad výchozí bod. Ale nic, cedule žádná, asi tu o turisty nestojí. Počítáme tedy jednotlivé odbočky z hlavní silnice a po polní pěšině se pouštíme do vcelku dobrodružné části našeho výletu. O asfaltu si můžeme nechat tak akorát zdát, jsme rádi alespoň za udusanou hlínu, která se však záhy mění ve štěrk. Projíždíme úsekem rozestavěného golfového hřiště a fakt netušíme, kam vlastně dojedeme. Zatím to sice vypadá nadějně, ale pochybností se zbavit nemůžu. Vzpomínám na loňskou expedici Ukrajina, kvalita silnic je srovnatelná....

     Cesta však náhle končí zdí nějakého domu! Počkat! Vidím úzkou průrvu ve zdi, je to tak akorát na šířku šestistovky. A vjíždíme na náves. Domorodci nás užasle sledují, asi tu turistický ruch není zrovna běžný jev. Projíždíme mezi domy a vnímáme ospalou atmosféru zapadlé horské vísky. Vůz necháváme u cedule se zákazem vjezdu a dle pokynů průvodce se vydáváme k potoku Ročica. Pět minut chůze a vidíme Slap Virja. Nevelký, o to však úchvatnější vodopád ležel přímo před námi. Úžasná mechem obrostlá skála po níž ve dvou proudech spadala voda do hlubokých modrých tůní.....prostě balzám na duši. V průzračné a notně ledové vodě plavalo několik pstruhů. Tak fantastické místo se nám ani nechtělo opouštět.

     Čas ale opět pokročil a před námi byla ještě poměrně daleká cesta zpět. Další plány jsme tedy upravili a z původní dvouhodinové procházky podél řeky Soča zbylo okleštěné torzo. To nejlepší z řeky Soča představuje divoké koryto, které se zde v úseku 800 metrů dlouhém zařezává hluboko do skalního podloží. Kaňon plný vřící vody a modrých tůní mám před očima ještě teď, kdy sepisuji tento článek....

     A pak už jen nudná cesta domů. Nudná? Ale kdež! Překonáváme nejvyšší a nejznámější Slovinské horské sedlo Vršič. Není to nijak vysoko, pouhých 1611 metrů, což je po Grossglockneru slabý odvar, ale ten výjezd a následný sjezd! Celkem 63 zatáček nahoru a dolů, jedna těsně navazujíc na druhou. Na samém vrcholu průsmyku jsme stanuli v osm večer. Slunce už za skalami nebylo vidět a tak jsme pořídili jen pár snímků nevalné kvality. Ani na nijaké toulání po horách to nebylo, ochladilo se a tma padá velmi rychle. Krátká procházka však odhalila zajímavou věc. Je zde stále ještě otevřená prodejna suvenýrů. A tak jsme se rozhodli podpořit slovinský rozpočet několika našimi eury. Obtíženi pohledy a dalšími drobnostmi sestupujeme zpátky k vozu, když slyšíme hurónský řev. „Fiča!“ nemálo ovíněný či jinou lihovinou povzbuzený Slovinec nešetřil slovy obdivu na náš vůz. „Fiča z Prágy na Vršičku, není možné! Mámo podej fotoaparát!“ A tak jsme v jeho domácím albu zvěčněni s vozem na snímku z Vršiče....

     Zbytek cesty proběhl až příliš klidně, pomalu padala tma, tudíž i kdyby bylo něco k vidění, my bychom to neviděli. Jeli jsme stejnou cestou jako předchozí den a do Moosburgu přijeli až okolo desáté večer. Seděli jsme u stanů a přemýšleli nad podivným počínáním účastníků, kteří v pětistovkách a Steyrech zběsile jezdili ve skupinkách okolo jezera a našeho kempu. Sdělovali jsme si dojmy z proběhlého dne a těšili se na den nadcházející. Na „19. Steyr Puch Fiat Treffen Moosburg“......

          Sobota 12. 7. 2008

     Pokračování Expedice Grossglockner s jejím velkolepým závěrem se konal na mezinárodním srazu vozů Steyr a Fiat. Již od pátku bylo zřejmé, co se bude v Moosburgu odehrávat, přípravy ve městě vrcholily a okolím se proháněla hejna pětistovek. Mohli jsme se jen dohadovat o konečném počtu vozů.....

     Přestože jsme na výstavní ploše parkovali již před devátou dopolední, bylo zde plno. Nějakých 60 – 70 vozů tu už stálo. Ondrej si našel kolegu u kupátka, mě zase zastavili Italové se šestistovkou. Pěkně jsme pokecali...

     Zájem o rozhovor projevil i místní televizní štáb, Fiat klub z České republiky, to tu ještě nebylo. Ovšem natrefili pouze na Divoše, který jim byl schopen sdělit jen, že jeho osobní překladatel se poflakuje někde tady kolem.

     My zatím zkoumali stroje. Přesto, že domácí Steyr byl ve výhodě, italská pětikila ho účastí pohodlně „zválcovala“. Postupně přijelo na 200 minivozítek a odvozenin pětistovek ať již Steyr či Fiat. A co čekat od Italů? Více či méně zdařilé úpravy stylu Abarth, Giannini, Lombardi., kombíček Giardiniera i Autobianchi Bianchina. Většina vozů byla upravena k obrazu svých majitelů, ať již šlo o úpravy motorů, kol a obutí, náprav, interiéru či celé karoserie. Litá kola, čirá optika, centrál, digitální rychloměry, zkrátka žádné limity kreativitě. Metalízy, malůvky a nejrůznější doplňky, cílem bylo nějak upoutat pozornost a vyčnívat z řady, což se valné většině zdařilo. Vozů v originálním stavu byla jen skromná část. Oproti tomu Steyr zaujme spíš původností, zde bylo těch totálních předělávek podstatně méně. A typy? V našich končinách téměř neznámé - 500 D, 500 DL, 500 S, 650 T, 650 TR, 700 C... vlastně kompletní výrobní řada. Celek výborně doplňovaly i další zúčastněné vozy, Fiat 131 Racing či X 1/9 s tuningovým spoilerem snad inspirovaným žací lištou sekačky. Fiat 124 SC s italskými značkami mi byl obzvlášť sympatický, neb majitel se zrovna rýpal pod kapotou a vynořil se celý špinavý od šmíru... Dále zde byla třeba Lancia Fulvia nebo k prodeji nabízené Alfy Romeo Giulia a Giulietta. A nebylo to jen o italských strojích, okukovali jsme i BMW, MG, Porsche, VW....

     Důkladně si prohlédnout více než dvě stovky automobilů bylo opravdu vyčerpávající a když k tomu ještě přidáte tropických 30 stupňů!

     Následovala lehká dopolední snídaně či spíše lehký oběd. A v podstatě žádný program mimo burzu náhradních dílů a prodej nejrůznějšího zboží a doplňků. Zaujaly nás třeba kravaty a polštáře s motivy historických vozů Fiat....

     Start spanilé jízdy začal bez rozruchu, prostě najednou byla většina vozů pryč a my vyjeli na chvostu kolony. Představte si dvě stovky malých vozů v koloně. Zabrali jsme půlku města a had stále ještě nekončil. Doprava kolabovala a my také. Pořádně jsme nevěděli kudy vlastně spanilá jízda vede a tak jsme se zuby nehty drželi vedoucích vozů. A pochopili jsme, proč se večer proháněla hejna pětistovek městem. A proč každý ladil motor. „Vytuněné“ italské stroje zuřivě kolonu předjížděly, rakouské vozy Steyr jim zdatně sekundovaly. Nechtěl jsem se nechat pokořit „pětistovkou“ a šlapal na plyn jak divý. Tempo kolony či spíše samostatných skupinek činilo 70 – 110 km/h a to i uprostřed města. Není divu, že Divoše jsme po několika kilometrech beznadějně ztratili. Vozy 650 TR a Abarth zatápěly i Ondrejovu kupé a prý ani při 130 km/h jim nestačil. Jak jste jistě pochopili, Ondrej pro změnu ujel mně.

     Znovu jsme se setkali až na občerstvovací pauze. Sdělujeme si zážitky a dojmy ze „stíhací jízdy“ a svorně nadáváme na organizaci. Se spanilou jízdou to nemělo pranic společného. Navíc, pro pauzu je vybrán průsmyk s nemožně malým parkovištěm a zatraceně úzkou silničkou. Vozy stojí úplně všude, průsmyk jsme doslova zacpali. I díky tomu došlo k nemilému incidentu, jakýsi Holanďan/turista se zoufale snažil průsmyk opustit, bohužel mu v cestě stál jeden z účastníků akce... Přejel mu nohu tak nešťastně, že musel zasahovat vrtulník záchranné služby. Následný příjezd policie odneslo odřeným bokem poblíž zaparkované 850 kupé. Řidič policejního vozu poněkud podcenil situaci.

     Uff, byli jsme rádi, když se kolona hnula a my z kritického místa odjeli. Tentokrát jsme se drželi první půle kolony a tempo se znatelně zpomalilo na snesitelných 80 km/h. Odhaduji, že celá spanilá jízda mohla měřit tak 70 kilometrů a zpět do Moosburgu jsme přijeli před třetí odpolední.

     Další program? Okukování vozů, mimo jiné i autenticky vypadajícího Daimlera z roku 1886. Vyhlašování výsledků probíhalo v duchu nejpočetněji zastoupených klubů a to v kategorii tuzemské a zahraniční. Dále pak nejvzdálenějšího účastníka rovněž ve dvou kategoriích, jak jinak, tuzemské a zahraniční. V zahraničních klubech jsme neměli nejmenší šanci, vždyť Italové účastí doslova převálcovali i tuzemské kluby. Rakouskému klubu na třetí místo postačovaly pouhé 3 vozy.

     Divoš zabodoval a získal třetí cenu za nejvzdálenějšího zahraničního účastníka, stačilo mu na to nějakých 560 km. Druhé místo získal jakýsi Němec a první byl Holanďan s neuvěřitelnými 1200 km. Poté většina vozů odjela s příslibem návratu na večerní party a Kaiser Arnulf Fest, kterým žil celý Moosburg s okolím.

     Pro vyplnění volného času si dopřáváme procházku po okolí, koupání v rybníku a nějaké to tlachání. A došlo samozřejmě i na festival, zvlášť když všichni účastníci akce byli srdečně zváni. Nutno však dodat, že příliš dlouho jsme nevydrželi, zhruba hodinu. Předražené pití a všelijaké hudební styly kluky moc nenadchly. Husté tlačenice několika stovek lidí zase nenadchly mne a na závěr, když jsem si chtěl koupit něco k jídlu mi podnapilý účastník akce téměř pozvracel nohy. To byla poslední kapka, takže jdeme zpátky. Zítra nás čeká dlouhá cesta a tak je potřeba se dobře vyspat....

          Neděle 13. 7. 2008

     Nedělní dopoledne patřilo balení stanů a loučení s Ivošem, nechtěl riskovat a již v osm ráno byl na cestě domů. Oproti tomu my měli dost času a pospíchali maximálně na seřadiště, kde pokračoval další program. A opět bylo na co koukat, objevil se překrásný Fiat 1500 nebo Fiat 132 z první série.

     Krátce po desáté odstartovala spanilá jízda číslo 2 a tentokrát to byla opravdová spanilá jízda. Vychutnávali jsme si klidné tempo kolony asi padesátky vozů a nadšeně troubili na každého kdo projevil sebemenší zájem o naše vozy. Já měl skvělý výhled na vozy před sebou i na osádku, kterou tvořil pár velice sympatických děvčat....

     Oběd byl zpátky v Moosburgu, pak hned vyjíždíme na cestu domů. Před námi bylo nějakých 500 kilometrů vesměs dálniční jízdy. Kilometry jsme doslova ukrajovali a Mikulov nás přivítal po šesté odpolední. Jen jsem trochu zalitoval a zavzpomínal na ceny benzínu v Rakousku, u nás byly ceny poněkud vyšší.

     V Hustopečích proběhla rozlučka s Vlasovcem a vlastně i s Ondrejem. Já chci ještě obhlédnout dva prodávané vozy Fiat 850 SC. Zajížďka šedesáti kilometrů se sice ukazuje jako zbytečná. Vozy za mnoho nestály, ale starý pán pěkně vyprávěl.....

     Na cestu domů nastupuji až v deset večer. Jsem totálně grogy a to mě čeká ještě více než 200 kilometrů po dálnici. Musím uznat, že posledních 50 kilometrů bylo opravdu kritických, to už jsem musel zastavovat na každém odpočívadle abych se alespoň trochu probral. Domů jsem přijel až okolo druhé ranní, vytahal bagáž a padl.....

PS: Vynikající! Tak se dá hodnotit pobyt v rakouských Alpách. Dojmů plno, zážitků ještě více, fotky se nedají utřídit ani za týden. I přes nepřízeň počasí, kdy jsme postupně den za dnem odkládali výjezd na Grossglockner, se nakonec cíl expedice zdařilo ztéci. Podařilo se mi pokořit osobní rekord ve výškovém výstupu, což mě obzvláště těší.
Po problémech s dobíjením Divošovy pětistovky a odchodu baterie Enzova pětikila do penze se objevil nápad na „nominační výjezdy“ :-) Ondrejovo kupé s kouřícím motorem by na tom jistě nebylo o mnoho lépe (aby to nevypadalo, že jsem si zasedl na pětikila :-)
Vážně je však nutno smeknout před výkonem obou pětikil s „plnou polní“.



Ondřej Kroutil
Kronikář FCC

Fotogalerie :

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Vladimír Gajdoš, Ondřej Kroutil, Ondrej Nagy, Petr Polach, Jaromíra Šifaldová

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka