|
26. – 28. srpen 2011 – Víkend s Fiaty - Berounsko 2011
Tradiční a oblíbená akce v regionu Berounska se i letos odehrávala pod taktovkou Luigiho a Romany. Sice už Luigi trochu brblal, že za léta pořádání akce v této lokalitě mu docházejí nápady na zajímavá a neobvyklá místa, přesto se letos překonal.
Sraz v pátek v kempu Plešivec je již standardem, stejně jako čas příjezdu. Nikdo nikam nespěchá, a tak je Pedro s Julií překvapený, když jsou v půl osmé vpodvečer v kempu jako první. Krátce po nich přijíždím i já s Renatou, ta již nějak nechce slevovat z luxusu, který nabízí Fiat 128 A, takže je zřejmé, jakým vozem obohatím letošní účast já. A protože zrovna neprší, tak i Petr vytahuje z garáže svůj klenot - Fiata 125.
Rychle se stmívá, musíme „zakempovat“, rozbalují se stany, zabydluje chatka. Letos se přesouváme ke vchodu do kempu, plocha je nějak plnější než kdy jindy, tudíž i náš požární svatostánek bude nutné přemístit. Lehce nestíháme, takže za tmy na okraji lesa jen posbíráme pár klacíků, což stačí s bídou na rozdělání ohně. Za ukrutné peníze sobě tedy zakupujeme suché špalíky dřeva, které se však ukáží jako téměř nehořlavé. Reklamovat dříví se nám nedaří, a tak pomáhá právě dorazivší Renda. Vytahuje barel s jakousi neznámou hořlavinou, která hravě podpaluje i okolní mokrou trávu. Poté, co zmizí nezdravě modré a zelené plameny a utichne výrazné hučení plamenů, už nic nebrání v opékání buřtů a jiných pochutin. Jen ta chuť je letos nějaká výraznější...?
Tak tedy Renda v nezbytném šestikile nahrazuje právě odjíždějícího Luigiho a Romanu ve stále ošuntělejším Renaultu Fuego. Už je zde i Vlasovec v Beruně, vítěz klání o nejvzdálenějšího účastníka. Dalším, naopak téměř místním, je Filip, který se neopomene pochlubit novým přírůstkem - Alfou Romeo Alfetta. A posledními dnešními účastníky jsou již tradičně Ondrej a Enzo. Dostavují se ve stylové „limo“ – Fiatu 1800. Tlacháme, Renda opět hýří radami staršího a zkušenějšího. Rady pak doplňuje ještě neuvěřitelnými historkami, což z běžného táboráku opět činí nezapomenutelný zážitek, škoda že ještě během noci odjíždí. To my ostatní vydržíme až do ranních hodin…
Vítá nás sobotní pošmourné ráno, je poněkud chladno a určitě nás nemine deštík, ale zatím se máme na co těšit. Romana se činila, a tak můžeme ke snídani ochutnat výborný domácí perník s klubovými nápisy, zatímco Luigi doluje z útrob vozu termosku s kávou. V Puntu první generace přijíždí Zdenda z Písku, už je tu i Karel se 128 SC a Pavel Linda s F 128 Familiare. Rovněž během dopoledne dorazí dvě pětikila – Honza a Kačka s Mácou. Podívat se na nás po letech zajede i Luboš Škabrada – ten nám představuje skvostné Aero 30 z roku 1939. „Jsme kompletní, Luigi, můžeme vyrazit!“
Naše malá kolona se pohne, z Berouna to není tak daleko, jen po pár kilometrech zastavujeme v Tetíně. Ovšem místo bájné Krokovy dcery Tety zde nacházíme jen rozvaliny jejího hrádku. Ten výhled do hlubokého údolí Berounky je však úchvatný.
Následuje zajímavá prohlídka hned tří tetínských kostelů, čímž Luigimu narušujeme časový plán, jenže jak nepodléhnout kouzlu improvizace. Nebo snad kouzlu průvodkyně...? Největší zdejší kostel je zasvěcen sestře Tety, totiž Ludmile, která zde podle pověsti bídně zhynula. Pochmurné nálady se nezbavíme ani v posledním kostele, kde jsme upozorněni na náhrobek sebevražedkyně z nešťastné lásky. Hnidopichové poukazují na data náhrobku, proč byl vztyčen 3 roky před její smrtí? Drobný nedostatek místní legendy nebo snad kamenický šotek…?
Míříme ke Koněpruským jeskyním. Ty jsou však již „profláklé“, takže Luigi zahýbá k opuštěnému lomu zvanému Kobyla. Po prašné pěšince vozmo uháníme ke vstupu do lomu, kterým je stometrový tunel. Po jeho již pěším průchodu se zatají dech nad nádherou uzavřeného prostoru bývalého lomu, dnes již porostlého bujnou vegetací. Podrobnému průzkumu neujdou ani všudypřítomné jeskyně.
A když už jedeme po stopách Starých pověstí českých, nesmí v našem programu chybět další významné místo. A co by to tak mohlo být? Neumětely. Neumětely a místo údajného posledního odpočinku vytrvalého Horymírova oře Šemíka.
Je po poledni a o slovo se hlásí hlad, další zastávkou je tedy nedaleká restaurace. Bohužel objednaná polévka je „nějaká divná“, chuťově je sice výrazná, ovšem tak nějak kysele. Hlavní jídlo výsledný dojem přeci jen trochu vylepší, a tak nasyceni můžeme pokračovat v dalším programu. Fiatáři střídají fiatáře, opouští nás Kačka s Mácou a nahrazují je Míra a Markéta Nosákovi. Kolona je tak obohacena o modelovou řadu Fiatu 127.
Mizíme kdesi v lesních serpentinách, Honza se nám ztrácí, začíná krápat. Opozdilec nás dojíždí, čekání využíváme k houbaření. Ale moc nerostou, najdeme… houby.
Luigi s Romanou, bůhví kde, vyštrachali možnost návštěvy expozice „Starých pověstí českých“ v Čechově stodole v obci Buková. Nově zrekonstruovaná stodola skrývá netušené. Jsme omráčeni výjevy z úsvitu naší historie, tedy jejími úryvky vytrženými ze starých pověstí a bájí. Malby doplňují plastiky, zvířecí vycpaniny, mech a tráva. Dojem je nezapomenutelný, ovšem za ty peníze to tedy nestálo…
Začíná krápat, spěcháme do vozů a jsme zvědavi, co pro nás má přichystáno vedoucí zájezdu na závěr. Jedeme do Pičína do „Pohádkové země“. V nenápadném domku uprostřed obce se skrývá zhmotnělá fantazie. Nevěříme vlastním očím, část naší skupiny si jde promluvit s vrbou, postavičky skřítků a všemožných pohádkových postav nelze než obdivovat. Vodníci i čerti jsou všudypřítomní od sklepa až po půdu. Ani zahradě se pohádkové postavy nevyhýbají, skupina číslo dvě by o tom mohla vyprávět. Nejprve nás děsí tříhlavá saň, pak realistické provedení lučního koníka či berušky o velikosti dospělého hrocha. Potkat takhle přerostlý hmyz je opravdovou noční můrou.
Čekáme, jestli třeba nepřestane pršet. Nepřestalo. Takže už náležitě zavlaženi vyrážíme zpět k autům, které jsme neprozřetelně nechali pár set metrů od „pohádky“. A zatímco z nás pomalu ve vozech odkapává voda, odjíždíme zpět do kempu. Zuřivě topíme, takže se auta rychle mění v „ledové jeskyně“ s orosenými skly. Samozřejmě, po pár kilometrech přestává pršet. Toho využívá Pavel a rýpe se ve voze, prý mu to nějak nejede. Ostatní jedou doschnout do restaurace na okraji Berouna, kde pak v kolektivní družné zábavě setrváváme až do pozdních nočních hodin.
Nedělní program je daný, musíme provést ostrou zkoušku naší nové klubové časomíry, které věnujeme celé dopoledne. Krátce po instalaci časoměrného zařízení zjišťujeme, že průjezd celé trasy není kvůli výmolům dost dobře možný, a tak provoz na trati suplují pěší fiatáři. Jde to dobře, vše funguje výborně a můžeme i sestavit výsledkovou listinu s nejrychlejším či nejpomalejším „průjezdem“ zkušebního chodce. Bude to chtít pár doladění, ale s tím si poradíme.
Po obědovém pikniku už se loučíme a odjíždíme s pocitem skvěle stráveného víkendu.
PS: Luigi s Romanou opět dokázali vytáhnout z klobouku exkluzivní místa, jak z úsvitu našich národních dějin, tak z říše fantazie. Zážitky jsou to nezapomenutelné. Jen bylo nutno trochu rozšířit záběr, během soboty už jsme se pohybovali jen nedaleko Příbrami.
I v kempu jsme zanechali nesmazatelný dojem, deset osob kroužících po kempu, míjejících se u fotobuněk v poklusu a ve stále zběsilejším tempu asi uniklo málokomu.
Ještě akce z pohledu hlavního pořadatele...:
Vítá nás sobotní dopoledne a poslední prázdninový výlet s Fiaty. Začátek trasy je jako vždy kemp Plešivec. Ještě pár obdivných pohledům k zajímavým strojům a pak již vyrážíme.
V dopoledních hodinách přijíždíme do malé obce jménem Tetín. První naše kroky vedou k torzu hradu nad řekou Berounkou, kde dle pověsti sídlila jedna z dcer Krokových Teta, proto název obce Tetín. Dále jsme na návsi shlédli tři malé kostely spolu se zvonicí a hřbitůvkem.
Poté se přesouváme ke Koněpruským jeskyním. Avšak ne zcela, ale opodál polní pěšinou k místu zvanému Kobyla. Do něhož lze vstoupit pouze stometrovým tunelem. K vidění bylo několik jeskyní a kouzelné panorama uzavřeného lomu.
Čas rychle plynul a zúčastněným se již ozývají žaludky. Pokračujeme. Vítá nás obec Neumětely a mohyla Šemíka, věrného to druha Horymírova, který tu dle pověsti odpočívá.
Na oběd zastavujeme v Hostomicích. Posezení je celkem příjemné, ale polévka kyselá. Kdo si nedal hovězí, tak vyhrál. Během sezení volají Nosákovi. Dostávají instrukce a po slabé půl hodince jsme již kompletní. Vlastně už nejsme. Pro změnu se loučí Kačka a Marcela.
Jedni odjíždějí, druzí přijíždějí a my pokračujeme stále blíž k vrcholkům Brdské pahorkatiny. Čeká nás čtyř kilometrové stoupání na horizont. Po dojezdu posledního odpadlíka Honzy pokračujeme už rovinatým lesním úsekem do nedaleké obce. Zde je k vidění v prostorách zrekonstruované "ČECHOVI stodoly" tématická výstava starých pověstí českých. Zajímavostí byly velkoplošné obrazy výjevů z dějin českých.
Začalo nám krápat. Poslední zastávka nás čeká v obci Pičín v "Pohádkové zemi". Dorážíme. Naše skupina se rozdělí na dvě části. Jedna venkovní, druhá vnitřní. Kdo nevstoupil nezpíval, kdo nebyl v patře, neviděl "Babici Vrbici" a další strašidelné postavičky. Na zahradě máme připraveno několik překvapení v podobě tříhlavé saně, nadživotní velikosti koníka, či berušky.
Strhává se průtrž mračen a naše skupina čítaje asi 15. lidí se tísní pod dvěma deštníky. Když jsme konečně všichni zmokli, přestává pršet a my se navracíme zpět do Berouna. Padla tma. Déšť neustává a posezení v suché restauraci je nejlepším zakončením dne.
Neděle je zasvěcena zkouškám časomíry. Místo strojů byli nasazeni lidé. Pokračuje malý dopolední piknik a pak už se jen loučíme s pocitem hezky prožitého víkendu.
|
