1. - 9. červenec 2006 - Dovolená s Fiaty v Krušných horách
Další ročník společné fiatářské dovolené se tentokrát konal v okolí symbolu českého lázeňství - Karlových Varech. Oproti loňsku bylo letos inovačně zvoleno ubytování pod pevnou střechou - v chalupě. Kapacita chalupy byla více než dostatečná, jeho velikost by v poklidu pojala i dvojnásobek ubytovaných a ne jen 24 osob. Však se také na dovolené vystřídalo 31 osob v 18 vozech, z čehož bylo 15 Fiatů. Parkovací plocha v areálu chalupy chvílemi doslova praskala ve švech a bylo využito i garážového stání, které okupoval nejen můj skvost :-) Jak jsme očekávali, nespíme ve stanech a počasí tedy bude parné a slunečné. Stalo se......
Pro mě dovolená začala již ve čtvrtek 29. 6. Jakožto výherce loňského ročníku "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha", jsem měl tu čest uspořádat další, již 3. ročník a příprava vyžadovala své. Čtvrteční noc byla naplánována u Pavla a Lenky v Nejdku, trochu jsem však podcenil časový plán i vzdálenost a přijel až po půlnoci, tedy vlastně v pátek.
Po osvěžujícím spánku mě čekalo vytyčení trasy, příprava tiskopisů a dalších potřeb což si vyžádalo většinu pátečního dne. Jediné co jsem ještě stihl bylo přezutí sjetých pneumatik, aby byl můj Fiat 850 v plné kondici.
1. července - sobota - Zabalení a výjezd z Nejdku se trochu pozdržel. Vlastně nebylo kam spěchat, chalupa nám měla být předána až ve tři odpoledne. Usedáme do vozů v pravé poledne a F 850 spolu s F 128 3P vyjíždějí vstříc Jindřichovicům. Zámek je nepřístupný a tak musel postačovat pouze pohled zvenku. Ovšem místní "specialitou" stejně není zámek, ale mauzoleum jugoslávských vojáků. Celkem zde bylo uloženo 7500 vojáků ze zajateckého tábora z první světové války. Zcela náhodou jsme shlédli obřad uctění památky mrtvých, který navštívil i zájezdový autobus srbů. Zajímavé. Ovšem nebylo možno dostat se z krypty ven a tak jsme byli nuceni čekat až obřad skončí a sledovali ho téměř hodinu......
Rychlý oběd v Nejdku, přejezd a ve Pstruží je již 5 vozů Fiat - Šonští (F 500), Kačka (F 500) s Jirkou, bratři Holečkové (F 125p), Zdeněk Carvan (zcela výjimečně F Uno) a posádka Vojty-ďábla (F 127). A také ostuda Karel, který ačkoli je předsedou klubu a má vozů Fiat vícero, dostavil se s žabožroutem Renaultem 19 (kritiku si nemohu odpustit). Po chvíli dorazil i Ondrej s Vlasovcem - Fiat 125p.
Rozkoukávali jsme se a stále častěji zaznívaly obavy, zda-li se vůbec někdy sejdeme a jak se v tak obrovském objektu svoláme. Kuchyň, jídelna s krbem, kulečníková místnost, taneční sál a 10 dvoulůžkových pokojů. K tomu pak dosti luxusní apartmá pro 4 osoby. Terasa a venkovní posezení s ohništěm bylo již jen tak navíc....
Aby byl den naplněn rozhodli jsme o krátkém pěším výletu na nedalekou rozhlednu Plešivec (1028 m/m), která se nacházela přímo nad chalupou. Zde se skupina rozdělila, ti hladoví vyrazili napřed, že si dají jídlo s vysokohorskou přirážkou. Někteří se najedli v chalupě a já s Karlem vyrazil omrknout místní koupaliště. Voda jako křen, štípala po celém povrchu těla, teplotu vody jsme odhadli tak na 15°C. Po té co jsme hladinu přeskákali stylem hozené žabky, nás čekal výstup na rozhlednu. Přibíráme Šonské, tlacháme a že modrá značka zmizela, registrujeme až po několika desítkách minut chůze. Šonští se vracejí a já s Karlem pokračujeme. Pohodovou cestou se po 5 km dostáváme ke Švýcarské boudě neb na Plešivci si v přilehlé restauraci hledí jiné než tuzemské klientely. Pojíme za vysokohorské ceny a protože hodina pokročila vyrážíme zpět. Malá skupinka ještě navštěvuje rozhlednu a zde také naposledy vidíme Karla. Po opuštění rozhledny se sháníme po Karlovi, voláme, ale Karel nikde. "Asi šel napřed, on v noci špatně vidí."
I my trochu bloudíme, přešli jsme odbočku modré značky a to se přitom vracím se skupinou která po této cestě přišla. "Jsem zvědav jak to najde, když přišel jinudy."Ale ani přes slušně nasazené tempo Karel stále nikde. "Že by byl tak rychlý?" Pravda se ukáže po návratu do chalupy. Karel je nezvěstný. "Má mobil, on se když tak ozve." A opravdu, zchvácený předseda přichází za naprosté tmy asi půl hodiny po nás. "Vracel jsem se zase po silnici, mám nachozeno do zásoby na celou dovolenou, už žádné pěší výlety."
V jedenáct přijíždí další účastník dovolené Lída a Zdeněk - F 600 D.Večerní brífink, plány na zítřejší den. Kdypak vyjedeme na výlet? Stíháme i amatérský turnaj v kulečníku. Opravdu amatérský. Na pravidla se skládá několik osob v průběhu asi pěti her. Končíme po druhé hodině ranní.
2. července - neděle - Přijíždí Půlitr s F 500, pro dnešek to byla první mnou zaregistrovaná informace.
Program se dělí, méně aktivní skupina vyráží na hrad Loket, druhá pak na Svatošské skály. Místo setkání: Loket. Patřím ke skupině těch aktivnějších ....
Svatošské skály, pěkné místo. Vozy lze zaparkovat 3 km od osady a pak pěkně po svých. Zkoumáme osadu, skály, vodáky, vodáky a vodáky. Jo a taky lanový most, fajnové, lahůdka, dal se parádně rozhoupat. To zaujalo pod ním proplouvající vodáky natolik, že při záklonu převrátili loď.... Pozornost se rázem přesouvá ze skal na hladinu vody, kde se vodáci zoufale snaží polapit plovoucí majetek.
Hmm, skály .... v očekávání nějaké stezky skrz ně nebo nějakou cestu okolo či nad nimi vyrážíme dál. Po několika kilometrech cesty lesem jsme já i ostatní pochopili, že to bylo vše a poněkud zklamáni se vracíme k autům.
Loket je parádní, město na skalnatém ostrohu trčícím z vody a hrad. Procházka městem je záhy zapomenuta, hlad je silnější. První skupinu nalézáme v restauraci, právě si hledí oběda, ovšem je již plno, musíme jinam. Vcelku slušnou restauraci máme hned naproti, terasa, pěkný výhled. Obsluha je počtem osob poněkud znepokojena, ale nikdo z nás se nezvedá a tak nakonec přináší jídelní lístky a posléze i pokrmy. I přes to, že část nádobí létala po zemi, jsme se dobře najedli a plni sil vyrazili za dalším programem. První skupina jela do Bečova nad Teplou do motomuzea a my ostatní do obce Krásno.
Nejprve důl a hornické muzeum, pěkná expozice a návštěva bývalého dolu se spoustou objektů. Ve skupině mimo nás a průvodkyně nikdo jiný není a tak tropíme všelijaké hlouposti, naše průvodkyně má naštěstí pochopení a tak nás nechává osahat a posléze i vyzkoušet rozličné hornické náčiní, třeba telefon, sbíječku nebo pojízdné důlní WC.....
Závěrem denního programu je rozhledna Krásno, jediná kamenná rozhledna v ČR s vnějším schodištěm. Kocháme se vyhlídkou
Večerním programem je opékání buřtů či špízů a hod předsedy do vody. Jistě, předseda si za "žabožrouta" zaslouží nějaký trest a tak zakouší na vlastní kůži líheň komárů a všelijaké havěti za domem (honosněji jezírko). Jsme mírní a tak smáčí pouze nožky, následuje ho Míra za "medvěda".
Přijíždí další fiatář, Enzo a Mirka - F 125.
Oheň vesele plápolá.... Ale co to? Ožírají nás dotěrné mušky, sotva viditelné, po chvíli prchají ti méně hladoví. Půl hodiny po poté již okolo ohně sedí poslední dva vytrvalci, já a Vlasovec.
Brífink, program na další den a spát.
3. července - pondělí - Čedičová žíla Boč, ukázkový rozpad horniny na šestiboké hranoly. Tak tohle jsme měli a chtěli vidět. Nějak se ovšem nedařilo nalézt přístupovou cestu a po dosti adrenalinovém putování po frekventované silnici jsme na obzoru zahlédli vrchol rozpadající se horniny. Přístup ovšem veškerý žádný, pokoušel jsem se nalézt cestu skrz elektrický ohradník, ovšem důrazné napomenutí elektřinou ostatní odradilo. Pokochali jsme se tedy pohledem skrz dalekohled a vyrazili zpět k vozům. Jedinou zajímavostí tohoto několikakilometrového výšlapu se stala naše největší užovka - užovka stromová.
Další program byl o poznání zajímavější, nejprve vcelku dobrodružná jízda po křivolakých, úzkých a zjevně minimálně používaných silničkách, navíc na začátku označených jako slepá silnice. Toť zajímavá zkratka na dominantu Krušných hor - Klínovec. Zpestřením byla prohlídka vrcholu Meluzína, kde jsme prolezli kde co. Praskání ve vysílačkách, tajemné hlášky a vědomí, že se nacházíme v chráněné oblasti nás popohnalo k další cestě.
Klínovec. Bezva, i přes vcelku pařák byl na vrcholu osvěžující ledový větřík. Naše vozítka budila na parkovišti docela rozruch, sice tam mimo nás tam stál jen autobus, ale jeho pasažéři měli oči navrch hlavy. Rozhledna však byla obehnána lešením a nepřístupná, hotel též uzavřen, z kdysi nejluxusnějšího ubytování se pomalu stává ruina. Klínovec pro nás měl jen výstavu Krušné hory ve fotografii včera a dnes. Zajímavé, porovnávat stejná místa po 60 letech. Na výstavě se objevil správce objektu, toliko svérázná postava, která nejenže nám sdělila nejednu zajímavost a moudro, ale ještě jsme mohli vylézt na rozhlednu a pokochat se jedinečným výhledem do okolí. Může nás to těšit o to více, že rozhledna je uzavřena již 10 let.
Dvě hodiny po poledni, čas oběda. Hladovci vyráží do restaurace U medvěda v Blatné. Já se zbytkem jedu na Božídarské rašeliniště. Všichni ještě mají v živé paměti hledání blat, toto však bylo to pravé. Povalové chodníčky sice již pamatovaly i lepší časy, ale to je jedno. Hlavně že tam vůbec nějaké byly.
Pak již přijíždíme také k Medvědovi, první skupina akorát dojedla a tak nám doporučila nějaké speciality. Zajímavým programem pro podvečerní hodiny byla návštěva Vlčí a Ledové jámy, což jsou pozůstatky lomů po těžbě cínu. Informace od navracejících se skupinek byly značně protichůdné, někdo neviděl nic, někdo zase chodil a chodil. Bylo tedy rozhodnuto o vlastní výletní trase, obhlédli jsme technickou památku Blatenský příkop, Blatenskou rozhlednu i Ledovou jámu ve které se drží staletý sníh.
Spěcháme zpět do chaty, přijíždí totiž Renda s Bárou - F 850 Special. A čeká nás také Honza - F 500. Večer patří servisní údržbě, zítra nás totiž čeká velké cestování. Neodoláme a opékáme včerejší zbytky,mušky nám však nedovolují vychutnat večeři, prcháme a vše konzumujeme v chatě. Program dalšího dne je jasný, část jede do Německa obdivovat vozy Abarth a zbytek má vlastní program. Tradicí se stal ranní kulečník ve dvě hodiny a jako zpestření i malý turnaj v ping-pongu.
4. července - úterý - Německo - toť hlavní program dne. Po vcelku složitých domluvách kdo s kým a kdo v čem nakonec jedou 3 vozy. Odmítli jsme vehementně se hlásícího Karla se žabožroutem a radostně vstříc dobrodružství jedou pouze plně obsazení Fiati. Fiat 125p s posádkou Ondrej, Vlasovec a oba Holečkové, Fiat 850 - moje maličkost, Zdeněk, Vojta a Pavel, no a Fiat 850 Special - Renda, Bára, Karel a Ivo.
Cesta byla více než dobrodružná, silnější vozy naší přetížené berlince stále ujížděly. Kolona se rozpadla ještě před příjezdem na hranice. Čas neúprosně přibýval a tak bylo nasazeno vyšší tempo, poněkud ho narušil hraniční přechod, celníci se snažili odhadnout kam asi jedeme, nakonec usoudili, že modrá trička znamenají příslušnost k nějakému fotbalovému klubu.
Za hranicemi jsme se drželi jakž takž pohromadě, ovšem jen do chvíle nájezdu na dálnici. Ondrej uháněl napřed a ztrácel se na horizontu ještě před jízdou po dálnici. Já se snažil držet tempo tak na 100 - 110 km/h, ovšem na dálnici mě míjel i Renda. Zrovna před sebou tlačil nějaké BMW, zhruba 160-ti kilometrovou rychlostí. Na víc než 120 - 130 km/h jsem se nezmohl a při snaze dohonit alespoň v dáli mizící 850 Special jsem z kopce vyvinul 150 km/h, jen na několik vteřin. Kontrolka dobíjení, ke krajnici, motor vaří, řemen v kopru. Nucené zastávky spolujezdci využili jako vítané pauzy, svačí na krajnici, očůrávají příkop a sledují pod kapotou zanořeného řidiče-mechanika. Kamiony míjející stokilometrovou rychlostí naše vozítko s ním notně hýbou a na klidu mi nepřidají ani řeči typu: "Na dálnici v Německu nesmíš zastavit, to je tak za 100,- €."
Opraveno. Ufff. Nasedáme a vpřed. Fiati nikde.
Začala se rozvíjet vcelku zajímavá debata:
Vojta: "Kam to vlastně jedeme?"
Snažím se v hlavě nalézt patřičnou informaci. "Někam k Bamberku."
Všichni: "Hmmm."
Tápu dál, Ondrej mi to přec včera ukazoval v mapě. "Schönbrunn!"
Po chvíli významného ticha kdy všichni hledají v mapě, sborově: "Tady nic takového není."
Já: "To není možné, vždyť mi to ukazoval, je to někde tady dole pod Bamberkem."
Opět chvíle ticha, spolujezdci Pavlovi nakukují přes rameno.
Pavel, Vojta: "Fakt nic."
Já: "Doprčic, Ondrej měl podrobnější mapu, to bude ještě zajímavé."
Pavel: "Navrhuji sjezd za Bamberkem, pošleme SMS Ondrejovi a když tak se doptáme."
Všichni: "OK."
Sjíždíme z dálnice.
"Už čekají."
Dvě roštěnky právě vystupují z kabrioletu.
Ne, bohužel. V dálce mávají a zuřivě poskakují modré postavičky. Popojedeme.
Posádky obou vozů: "Kde je Renda?"
Já: "Nevydržel mé tempo a ujel, při snaze o vyšší rychlost mi praskl klínový řemen, už by tu dávno měli být."
Ondrej: "Posílal jsem ti SMS s číslem a názvem sjezdu z dálnice."
Já: "JOoo?"
Mobil leží v batohu někde vespod kufru.
Já: "Ehmm, takže to abychom to ještě poslali jim, ne?"
Je pěkné vedro, žádný stín, na každého usedá několik stovek miniaturních mušek. Šílené. Jsou naprosto na všem, na autech, na sklech i uvnitř vozů, ve vlasech, všude.
Někdo: "Jestli jeli pořád stejnou rychlostí tak jsou někde u Norimberku."
Čas utíká, narůstá zpoždění, Ondrej znervózní: "Jedeme někam, kde je stín a nejsou mušky."
Druhá posádka vytrvává na místě, čekáme na třetí vůz. "Hurá, už jedou." Oklepáváme mušky. Stále oklepáváme mušky. Ještě mušky. Vyháníme jich část i z vozu. Pořád všude mušky. Dojíždíme Ondreje a ostatní a konečně se s téměř hodinovým zpožděním dostáváme i k Aumülerovi. Opouští nás zbytek mušek.
Krátce se vítáme s majitelem F 850 Spider, takto pořadatelem srazu spiderů, následuje více než hodinová exkurze. Není možno slovy vystihnout co jsme viděli. Něco málo napoví fotky, ale kdo neviděl, neuvěří. Německý řád panuje ve vzorně vyrovnaných regálech, díly na které jen pomyslíme, hliníkové vany, zadní lampy, bloky motorů, přední i zadní ramena, těsnění, karburátory...... Následuje malá místnost na rozkoukání: Ferrari Dino, Fiat Topolino, několik motorů v úpravě abarth, Lancia Delta HF integrale, jedinečný Abarth 1500 OTC. Další místnost, toliko autosalon. Balilla Sport, Fiat Abarth OT 1300 Scorpione, Topolino Cabrio, Fiat 124 Spider Abarth. Jeden ze 3 dochovaných speciálů - Abarth OT 2000, Lancia 037, Fiat 131 Abarth, Lancia Stratos, Fiat Abarth 1000 TC, Autobianchi A 112 Abarth, další Ferrari Dino, Fiat 1500 Abarth Allemano. V dílně pak "něco pro dceru na nákupy" Fiat Abarth 1000 - překrásné kupé 850. Netušili jsme, že to je pouhý zlomek celkového množství vozů pana Aumüllera. Po přejezdu nám nevelký domek ukázal své bohatství. Na ploše velikosti slušného autosalonu se tísnily téměř tři desítky vozů v úpravě Abarth, zejména na podvozku Fiat 600 a Fiat 850. Jen tak, aby se neřeklo, stály na vjezdu tři vozy Fiat Dino. Na zemi, snad ke každému vozu, motory v perfektním stavu.
Dojmy?
"Tak snad abychom ty své vozy nechali rovnou na vrakovišti, ne?"
NO, to zrovna ne, ale rozhodně bylo o čem přemýšlet.
Cesta zpět probíhala o něco klidněji, svačinová pauza a standardní dálniční rychlost cca 150 - 160 km/h. Sešli jsme se až na hranicích.
V plánu byla ještě odpolední návštěva a prohlídka města Karlovy Vary. Skupina se poněkud přerozdělila, rozloučili jsme se s Rendou. Při procházce městem jsme postupně zjišťovali, že toho asi moc nenavštívíme. Díky filmovému festivalu nás "man in black" zatlačili mimo VIP pásmo, tudíž mimo kolonádu a vřídlo. Alespoň jsme si vyjeli lanovkou na rozhlednu Diana a pokochali se pohledem na město z ptačí perspektivy. U grandhotelu Pupp jsme se sešli se Šonskými a z lázeňské promenády letmo zahlédli Enza a jeho Fiat 125 projíždějící několikerým zákazem vjezdu skrz pěší zónou.
Večer pak probíhal v obvyklém scénáři, brífink a program na další den, souboje v kulečníku a ping-pongu. Spát se šlo výjimečně brzy, v jednu ráno.
5. července - středa - dnešní den patřil "malým" vozům. Pavel a Lenka zařizovali svoje záležitosti. Karel, Holečkové a Ondrej se rozhodli jet rovnou na prohlídku rezervace SOOS. Zbývající fiatáři vytvořili kolonu vozů Fiat 500, 600 a 850. Vyrazili jsme nejprve na výlet do Chebu a až pak na SOOS. Nemalou vzdálenost 70 km ujeli Fiátci vcelku hravě, za slabou hodinku. V jedenáct jsme již brouzdali městem. Naší pozornosti neušel slavný "Špalíček", soubor hrázděných domů. A ani dům ve kterém zavraždili Albrechta z Valdštejna, dnes městské muzeum. Čas oběda jsme trávili v restauraci s příjemnou obsluhou a výborným jídlem. Další navštívenou památkou byl Chebský hrad, kde jsme se sešli s dalšími dovolenkujícími Fiatáři, Mírou Nosákem a Markétou - Fiat 600 D.
Dlouho nám ale společnost nevydržela, nároční, totiž já, Zdeněk, Vlasovec a Šonští jsme se vydali na hrad Seeberg, taktéž Ostroh, což byl překrásně zrestaurovaný částečně hrázděný hrad s expozicí módy a nábytku předchozího století.
Druhá skupina si jízdy příliš neužila, zdržení představovala poškozená příruba poloosy u vozu Fiat 600 Míry Nosáka, což při absenci jiné, náhradní, bylo nutno řešit odtahem (žabožrout si odpracoval nárok na dovolenou) a provizorní opravou v dílně u Pavla.
S ostatními jsme se sešli na parkovišti u SOOSu a společně se pokochali ohledem na vyprahlou pustinu. Normálně bažinatý terén, byl vysušený slunkem na rozpraskanou půdu, utěšila nás informační cedule, máme jedinečnou příležitost pozorovat vysrážené soli a minerály. Mofety - vývěry sirných plynů bublajících v čokoládově hnědé břečce, alespoň něco. Vcelku zajímavé, ale poněkud krátké.
Čas letěl jako splašený, přiblížila se šestá odpolední a to jsem měl ještě připravit noční rallye. Přesto jsme si dopřáli okružní jízdu pěší zónou Františkových lázní a letmo si prohlédli proslulé město v empírovém slohu. Kolonu vedoucí vůz si z nějakých zákazů vjezdu moc nedělal.
A ještě na nedalekou sopku Komorní hůrka, nejmladší sopečný kráter na našem území, dnes již zcela zarostlý a jen s velkou fantazií považovaný za sopku.
Opět jsem ocenil rychlý vůz 850 a vyrazil napřed. Tankování, rychlý nákup.
Je to špatné, start noční rallye byl plánován na 21:30, teprve ve 22:00 vyjíždím rozmístit úkoly na trasu. Specielně kvůli této akci přijíždí další Fiat, Fiat 128 Familiare a Pavel Nonner s manželkou. Příprava, zapálení svíček, rozmístění úkolů, to vše trvalo poněkud déle a teprve ve 23:00 přijíždím zpět. Všichni jsou poněkud uondáni a do soutěže je "rozhýbávám" jen s velkým úsilím. Nicméně při prvním úkolu zúčastnění ožívají. Dokreslení Fiata 600 poslepu vzbuzovalo všeobecné veselí. První etapa byla projížděna dle "slepé mapy", místa úkolů jsou v ní zakreslena a tak po přiložení trasy do mapy nečinilo potíže je nalézt. Tedy, ehmm, největším problémem bylo samotné přiložení do mapy. I místní tápali.....
Samokontroly pak byly označeny svíčkami a soutěžící si jejich splnění potvrdili razítkem do výkazu. Tedy, to si neopustím, někteří ani nepochopili jak si dětským razítkem označit výkaz a obrázek popisovali slovy...... Do cíle první etapy a zároveň místa startu druhé se soutěžící dostali po vyplnění křížovky a získání tajenky. Druhá etapa začínala opět ve Pstruží a tentokrát se trasa projížděla podle šipkového itineráře. Aby to nebylo tak jednoduché, byl rozstříhaný. Úkoly byly tradičně zajímavé, skládání dopravního prostředku z papíru, poznávání a počet vozů Fiat z fotografické koláže, zhášení svíček stříkací pistolí na čas. Jednoduchým úkolem bylo dovézt šňůrku v barvě svého vozu, což vylepšil Míra Nosák, ustřihl celou modrou a další posádky s modrými vozy pak notně zmatení přivezli fialovou, šedou......
Bohužel testové otázky těsně před posledními soutěžní posádkou někdo utrhl a tak byly zodpovězeny až v cíli.
Nejtěžším oříškem byl úkol "najdi díly použitelné v automobilu". V lese rozmístěné cedulky s názvy autodílů nečinily nijaké potíže, nicméně ten 45° úhel svahu lesa ano. Zřejmě to jediné, co všem utkví v paměti, bude lezení po svahu s baterkami v ruce a plné boty jehličí .......
Poslední soutěžící se pak vrátili až po jedné ráno, než jsem posbíral úkoly byly téměř tři ráno. Spát jsme šli v rekordní čtvrtou hodinu.
6. července - čtvrtek - volnější program. Ono by se ani více stihnout nedalo. Po ponocování se chata probírala jen zvolna a ti poslední vstávali v jedenáct hodin. Prvním a posledním cílem dnešního dne bylo město Jáchymov, konkrétně mincovna.
Zaujala nás také vyčtená informace o nočních prohlídkách nedaleké zříceniny Horní hrad. A tak zatímco ostatní v poklidu pozdně obědvali, já, Ondrej a Vlasovec jsme zjišťovali podrobnosti. Jediné pozitivum z celé snahy byla prohlídka exteriérů hradu. Jinak nic. Měli jsme smůlu, noční prohlídky začínaly až od srpna.
Rychle jsme doháněli ostatní v jídle a vychutnávali sucho restaurace, venku se mezitím totiž značně rozpršelo. Náhradní variantou noční prohlídky hradu by mohl být výšlap s loučemi na rozhlednu nad město Karlovy Vary. K tomuto účelu bylo zakoupeno několik loučí.
Podvečerním programem bylo vskutku netradiční vyhodnocování noční soutěže, kdy si soutěžící navzájem hodnotili své výtvory. Bodový systém se osvědčil a lze ho označit za spravedlivý, jak kdo hodnotil ostatní, tak oni hodnotili jeho.... Zábavu výborně doplnila večeře připravená na grilu, dokonalá.
Od grilu nás vyhnal déšť a z noční výpravy tudíž sešlo. Únava nás zmohla poměrně brzy, již po půlnoci zalehli i poslední.
Výsledky soutěže "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha":
- místo - Míra Šonský, Lucka
Fiat 500 - 29, 5 bodu
- místo - Jan Odstrčil, Bohdan
Fiat 500 - 15, 65 bodu
- místo - Ondrej Nagy, Petr Polach
Fiat 125p - 12, 32 bodu
- místo - Petr a Josef Holeček
Fiat 125p - 5, 92 bodu
- místo - Pavel Nonner
Fiat 128 Familiare - 4, 05 bodu
- místo - Míra Nosák, Markéta
Fiat 600 - 1, 4 bodu
- místo - Lída Rückerová, Zdeněk Carvan
Fiat 600 D + 1, 39 bodu
- místo - Pavel Linda, Lenka Lindová
Fiat 128 3P + 2 body
- místo - Ivo Fišer, Karel Kříž
Fiat 500 + 25, 5 bodu
7. července - pátek - Karlovy Vary jsou naše
Tak toto není nijak přehnaný titulek. Dnešní den jsme si dosyta užili města a město zase nás....
Vyrazili jsme v převlecích. V převlecích dosti se k sobě nehodících. Brouk Pytlík, transvestita důchodce, potrhlý dědek, zrzavý skot důchodce, uklízečka, plavec ze začátku minulého století, slepec, a mechanik. Opravdu ladná skupinka, nutno podotknout, že město jsme příliš nepřekvapili neb při filmovém festivalu lze zřejmě zažít ledasco.
Vychutnávali jsme centrum, lázeňské kolonády a místy budili rozruch. Zinscenovali jsme i nejednu scénku pro kameru či fotoaparát. Jsme zvěčněni na blíže nezjištěném počtu kamer, dokonce jedné televizní - TV ČT 1 a několika desítkách fotoaparátů. Akce se slepcem fotícím si památky, či nevrlý důchodce, sklízely úspěch. Plavec ve vřídle či vousatá stařena/transvestita myjící si nohy v termálním prameni, toť zážitek jen pro silné nervy.
Vyvrcholením návštěvy města však byla exkurze do podzemí vřídelní kolonády, příjemné teplo 75°C nás doslova nadchlo.
Uondáni teplým počasím jsme opustili centrum a již bez převleků se přesunuli do obce Boč, kde byl plánován pozdní oběd. Stal se velmi pozdním, pro některé přímo večeří. Restauraci doporučujeme....... těm co mají dost času a trpělivosti.
Následoval přesun do podhradí zříceniny Perštejn, kolona Fiatů narážela na problémy při parkování. Ono "usadit" 10 aut nebyla žádná sranda. Výstup na zříceninu byl krátký a strmý, ale volně přístupné prostory, kdysi hradní paláce, věže, hradby, to vše jsme si mohli dosyta vychutnat a prolézt. Bylo jen potřeba pozorně sledovat okolní zdi protože nebyly zrovna v kondici....
Na dnešní večer byl plánován noční výšlap za svitu pochodní, z tohoto důvodu se většina zúčastněných rozhodla pro přesun zpět do chalupy. Některým však jedna hradní zřícenina byla málo a tak, šup na další zříceninu. Vytrvalci nelitovali času a námahy, odměnou po nedlouhém hledání parkoviště byla prohlídka zajímavé zříceniny rozlehlé usedlosti v podhradí. Po pokochání a důkladném prolezení jsme vystoupali na zříceninu hradu Šumburk. Perfektní. Rozhodně ještě zajímavější než Perštejn. A méně zarostlé. Skvělý výhled.
Čas utíkal jako voda a tak jsme se přesunuli zpět do chalupy. Večeře a najednou bylo deset večer pryč.
11 odvážných se vydalo vstříc nočnímu dobrodružství. Cílem našeho snažení byla rozhledna a vyhlídka Karla IV. Zaparkování v centru bylo vcelku snadné, nalézt cestu na rozhlednu již horší. Cesta lesem za svitu loučí byla tím pravým. Opravdu jsme si to užívali netuše co nás v dalších hodinách ještě čeká. Jdeme lesem, zpestřením je vyhlídka knížete Rohana kde pořizujeme zajímavé skupinové foto. Pokračujeme dále. Jdeme lesem, hodinu jdeme lesem. Stále jdeme lesem. Pořád ještě jdeme lesem. Vyhlídka nikde. Skupina začíná pochybovat. Jsem špatný vůdce. Neschopný. Bloudíme. Jdeme zpět. Ne vytrváme. Jdeme na rozhlednu Diana. Skupina se dělí. Část jde zpět k autům. Ostatní k Dianě. Jdeme lesem. 7 osob hravě zmizelo za stromy a zhaslo pochodně. Nacvičujeme únik do tmy, pro případný atak policie. Planý poplach, ha ha. V půl jedné ráno přicházíme k rozhledně Diana. Překvapení. U rozhledny je živo. VIP, herci a herečky se zde baví na parketu. Raut. Žrádlo a chlast zdarma! Bezva!! Trsáme s hérečkama a užíváme si nečekaného vyvrcholení noční akce. Rozhledna je stále ještě přístupná, čehož samozřejmě využíváme. Fotíme noční město i sebe. Kašlem na vyhlídku Karla IV. Jedeme lanovkou do centra města, pochodně na kolonádě v půl třetí ráno? To se jen tak nevidí. Město stále žije. Již podruhé během 24 hodin jsou Karlovy Vary naše. Budíme rozruch.
Vše korunuje noční průjezd městem. Během čekání na první skupinu, která se zašívala v baru, vyhrabávám ze smetiště staré lyže. Ty pak čouhají ze střechy vozu Fiat 500. Podroušení návštěvníci města nevěří vlastním očím a pro jistotu si pořizují fotografie. Pětistovka a veze lyže, v létě?
Skvělé završení dne, spát jsme šli až okolo čtvrté ranní.
8. července - sobota - Ůůůů, to bylo vstávání. Musíme vyklidit chalupu a čeká nás luxování pokojů, balení a to vše do deseti hodin dopoledne. Těžké vstávání, v devět jsem zřejmě mezi posledními. Vysavač hučí, všude horečný shon. V poklidu snídám a sleduji cvrkot. Ti co jsou již zabaleni odjíždějí na místo srazu, do cukrárny v Ostrově. Dolaďují se poslední drobnosti, předáváme chalupu, vše v pořádku. Z Ostrova hromadně přejíždíme na zříceninu hradu Andělská hora. Zajímavé. Modrá trička obsazují hrad, každý přímo zuřivě fotí, užíváme poslední společný výlet před koncem dovolené.
Další přesun, tentokrát na letiště, chceme skupinovou fotku do kroniky než se rozjedeme do domovů. Letištní plocha vypadá dobře, aeroklub nabízí plochu i letadla do pozadí, bohužel ostraha je jiného názoru. Využíváme tedy přilehlého parkoviště, které je o poznání méně zajímavé, ale nikdo nás z něj nevyhání. Rozestavujeme vozy. Fotíme. A fotíme. Skupinu i jednotlivce. Je čas oběda, loučíme se. Někteří však zůstávají ještě na jednu noc a tak je rozhodnuto o přesunu do restaurace na oběd. Přijíždí Štefan s F 127, nyní již nový člen klubu. Krátká přeprška ochlazuje vzduch, i oběd je příjemným osvěžením. Volíme další program, skupina se opět dělí. Katka, Jirka, Míra Nosák, Markéta a Lenka vyráží do pískovny, vykoupou se a sejdeme se tam. Já, Ondrej, Vlasovec, Štefan, Pavel a Ivo jdeme na exkurzi k místnímu Fiatáři. Několik vozů Fiat 850 SC, Fiat 128 SC, 128 A, k tomu další vozy, už "nefiati".
Po prohlídce a rozhovoru s majitelem vyrážíme konečně do lomu za ostatními.
Jak trefně poznamenal Zdeněk, letošní rok dovolené budeme jen těžko překonávat. Korunu jsme tomu nasadili v písečném lomu Jimlíkov. Naprosto dokonalé. To nejlepší na konec, "kravení" nebralo konce, focení aut v písečných dunách, pouštní rallye, pokus o výjezd na 45° náklon, focení pro Playboy - to bylo obzvlášť úspěšné neb jako model postál vždy řidič vozu. Náhodní návštěvníci jen nevěřícně zírali a po chvíli němého úžasu nás nechávali o samotě. Několik stativů, samý fotograf a překvapivé pózy jen málo oděných "modelů" u aut (ano modelů, modelky nenašly dost odvahy). Sjezd na lyžích z kopce do vody, koupání. Zkrátka bezuzdé řádění. V honbě za co nejlepším snímkem se mi podařilo berlinku pěkně zahrabat a uváznout. Pomohlo až tlační tří fiatářských sil. Našim hrátkám učinil rychlý konec přívalový déšť. Do aut jsme doslova naskákali a vyjeli skrz proudy vody do naší další ubytovny.
Horní Hamry, opět chata zcela pro nás, ne tak luxusní a zánovní, ale zcela dostačující. Venku stále lilo, opékat se opravdu nedalo a tak jsme rozhodli o společném vaření buřtguláše. 5 litrů tohoto pokrmu nás nejenže dostatečně nasytilo, ale přímo přesytilo. Společné prohlíženích dovolenkových fotek nás pomalu ukolébalo ke spánku a začal postupný odliv do ložnic. I já šel spát nejdříve za celý týden, před půlnocí jsem již pilně řezal dříví.
9. července - neděle - Konec dovolené. Škoda, uteklo to jako voda. Ráno při snídaní přemýšlíme o dalším programu. Rozhodování netrvalo dlouho, z časových důvodů volíme klášter Teplá. Balíme. Během půl hodiny jsme již na cestě ke klášteru. Přijíždíme k impozantnímu areálu, bohužel zrovna v čase oběda. I my tedy odjíždíme do nedaleké restaurace na poslední společný oběd.
Prohlídka kláštera byla zajímavá, dozvídáme se o pohnuté historii Tepelského kláštera. Po prohlídce, poněkud uondáni, odpočíváme v zahradě a vychutnáváme poslední společné chvilky.
První se z naší skupinky odděluje Pavel s Lenkou, my ostatní pokračujeme na Prahu. Loučení nastává v Hostivicích u Prahy. Dále pokračuji v jízdě do garáže, se mnou pak Ondrej s Vlasovcem. Zastávka na cestě u Fandy se lehce protahuje, do garáže přijíždíme za tmy. Navrhuji přespání u mě, přec jen toho máme docela dost. Ondrej po dojezdu do Prahy a vytahání bagáže ke mě domů ihned usíná. Já s Vlasovcem ještě probíráme zážitky a prohlížíme fotky.
10. července - pondělí - Vstáváme až okolo deváté, nijak nespěcháme, není kam. V jedenáct se loučíme a okolo druhé odpolední jsou již kluci doma, tímto je definitivně zakončená dovolená v Krušných horách.
PS: Co dodat? Bylo to perfektní. Jako vždy!! Nezbývá než konstatovat, že až příliš krátké. Opravdu ve společnosti skvělých lidí a ve dnech nabytých tak úžasnými zážitky čas přímo letí.......
Mohu směle říci, že letošní rok tu loňskou dovolenou překonal a my budeme mít na příští rok o čem přemýšlet. Však také výprava po Karlových Varech v převlecích, noční výlet s loučemi, boty plné jehličí při "Noční rallye o svíčku Carlo Abartha" či bezuzdé řádění v písečném lomu budou jen těžko překonatelné. Ubytování v chalupě se také osvědčilo, bylo dokonalé. Pro příští rok se tedy s největší pravděpodobností bude opět shánět nějaká chaloupka pro 30 osob....
Těšíme se napřesrok.
Ondřej Kroutil
Kronikář FCC
