Poděbrady 2000
Poděbrady 2001
Poděbrady 2002
Poděbrady 2003
Poděbrady 2004
Poděbrady 2005
Poděbrady 2006
Poděbrady 2007
Poděbrady 2008
Poděbrady 2009
Poděbrady 2010
Poděbrady 2011
Poděbrady 2012
Poděbrady 2013
Poděbrady 2014
Poděbrady 2015
Poděbrady 2016
Poděbrady 2017
Poděbrady 2018
Poděbrady 2019
Poděbrady 2020
Poděbrady 2021
Poděbrady 2022
Poděbrady 2023
Poděbrady 2024
Spanilá jízda 2000
Spanilá jízda 2001
Spanilá jízda 2002
Spanilá jízda 2003
Spanilá jízda 2004
Spanilá jízda 2005
Spanilá jízda 2006
Spanilá jízda 2007
Pražská jízda 2008
Pražská jízda 2009
Pražská jízda 2010
Pražská jízda 2011
Pražská jízda 2012
Pražská jízda 2013
Podzimní jízda 2014
Podzimní jízda 2015
Podzimní jízda 2016
Podzimní jízda 2017
Podzimní jízda 2018
Podzimní jízda 2019
Podzimní jízda 2020
Podzimní jízda 2022
Podzimní jízda 2023
Dovolená s Fiaty 2001
Dovolená s Fiaty 2003
Dovolená s Fiaty 2004
Dovolená s Fiaty 2005
Dovolená s Fiaty 2006
Dovolená s Fiaty 2007
Dovolená s Fiaty 2008
Dovolená s Fiaty 2009
Dovolená s Fiaty 2010
Dovolená s Fiaty 2011
Dovolená s Fiaty 2012
Dovolená s Fiaty 2013
Dovolená s Fiaty 2014
Dovolená s Fiaty 2015
Dovolená s Fiaty 2016
Dovolená s Fiaty 2017
Dovolená s Fiaty 2018
Dovolená s Fiaty 2019
Dovolená s Fiaty 2020
Dovolená s Fiaty 2021
Dovolená s Fiaty 2022
Dovolená s Fiaty 2023
Dovolená s Fiaty 2024
Víkend s Fiaty 2001
Víkend s Fiaty 2002
Víkend s Fiaty 2004
Víkend s Fiaty 2005
Víkend s Fiaty 2006
Víkend s Fiaty 2007
Víkend s Fiaty 2008
Víkend s Fiaty 2009
Víkend s Fiaty 2010
Víkend s Fiaty 2011
Víkend s Fiaty 2012
Víkend s Fiaty 2013
Víkend s Fiaty 2014
Víkend s Fiaty 2015
Víkend s Fiaty 2016
Víkend s Fiaty 2017
Víkend s Fiaty 2018
Víkend s Fiaty 2019
Víkend s Fiaty 2020
Víkend s Fiaty 2021
Víkend s Fiaty 2022
Víkend s Fiaty 2023
Víkend s Fiaty 2024
Expedice Říp
Expedice Kokořín
Expedice Pravda
Expedice Ukrajina
Expedice Grossglockner
Expedice Peklo
Expedice Konopiště
Expedice Halíř
Expedice Písty
Expedice Terezín
Expedice Lužná
Expedice Zvířetice
Expedice Strnadice
Expedice Tuzex
Expedice Džbán
110 let FIATu
120 let FIATu
125 let FIATu
Kunratická tvrz 2009
Kunratická tvrz 2010
Akce Plzeň
Pizza Party
Klubové schůzky
Výroční schůze
 
Reklama :

DOMÉNY - WEBHOSTING - SERVERHOSTING

2. – 10. červenec 2010 – Dovolená s Fiaty v Jeseníkách


     Akce roku, tedy dovolená s Fiaty. Letos je pro naši rekreaci a aktivní odpočinek zvolena lokalita v oblasti Jeseníků. Sice jde o z nouze ctnost neb původně jsme zamýšleli naší návštěvou poctít Západní Čechy. Atraktivitě to však neubírá a při rozhodování „kam na dovolenou“ byly Jeseníky hned na druhém místě. Chaloupka bude jen pro nás, pokojíčků a místa dost. Jen ta vzdálenost trochu blokuje rozlet některých členů. No nevadí, nějak si poradíme. Majitelé chalupy vypadají na příznivce značky Fiat, dokonce je nám umožněn dřívější příjezd, tedy kdo chce, může přijet již v pátek. A já rozhodně chci…

          Den 1. – Pátek 2. července 2010

     Všechno je jasné, vyrážím v pátek ráno. S ostatními je těžká domluva, nechávají si příjezd do Jeseníků až na večer nebo na sobotu. Nicméně sám nejedu, pro páteční dřívější odjezd se mi podaří nadchnout Míru Šonského. A hned dopoledne, co čert nechtěl, první závada. Civilní přibližovadlo, tedy Fiat 128, kterým jedu do garáže, přestává startovat. Naštěstí to zjišťuji až před garáží, kde si stejně beru auto jiné, dovolenkové. Startér se ani nehne, navíc při delším přidržení klíčku v poloze „start“ začínají hořet kabely. Doufám, že to je jediná závada, která mne v rámci dovolené postihne. Takže vůz horko těžko dostrkám do garáže, zavírám vrata a už na to nechci myslet. Čeká mě přeci dovolená!!

     S Mírou máme sraz v Úvalech u Prahy. V deset hodin je tam nejenom mé šestikilo, nýbrž i Mírovo pětikilo. Protože jsme to my, nemůže to začít jinak než-li pěkně fiatářsky. Ale ne, nejde o žádnou další závadu ani opravy na cestě. Pouze se jedeme podívat na inzerovaný Fiat 125. S majitelem jsem domluven na osobní prohlídce a tak míjíme Úvaly a zastavujeme u benzínové pumpy. Tam jsme přímo u vytržení, zjišťujeme totiž, že majitel je nadšený milovník italských strojů. A tak obhlížíme soukromou sbírku – Fiata 124 SC, Fiata 124 Spider v renovaci nebo několik exemplářů Alfy Romeo Giulia kupé. Sem tam pak ležel i nějaký motor po GO, prostě náš sen.

     Majitel těchto pokladů nás posléze bere k sobě domů, kde na zahradě odpočívá Fiat 125, je to opravdu Ital, motor v chodu, karoserie poměrně zachovalá, ovšem práce na ní moře. Interiér pak na výměnu nebo k důkladné repasi od čalouníka. Zkrátka zajímavý, poměrně zachovalý kus ke kompletní renovaci, jenže těch mám v garáži již více než dost. Jako takový bonbónek nám majitel ještě ukáže Fiata 128 Sport a Fiata X 1/9. Tomu říkám zajímavý začátek fiatářské dovolené.

     Je čas oběda, přijíždíme do Poděbrad, kde zamíříme do pizzerie. Tam se nejprve usadíme na venkovní zahrádku, jenže v tom vedru nám ani nechutná, přesouváme se tudíž do klimatizovaného interiéru. Polední menu je za přijatelnou cenu, ovšem Míra „prodělává kalhoty“, když si špatně přečte co všechno do menu spadá…

     S trochu pokaženou náladou pak pokračujeme dále na Hradec Králové. Je pařák přímo ukázkový, takže by to chtělo ochlazení na nějakém koupališti. Ideální se jeví pískovna za Chlumcem nad Cidlinou, využíváme toho a osvěžení je to báječné. Na další jízdu v rozpáleném autě se nám nechce ani pomyslet. Čas ovšem běží a čtvrtá odpolední je již dost pokročilá hodina…

     Zbývá nám ještě notný kus cesty, míjíme Vamberk i Žamberk. Před námi jsou Králíky. Chvilku diskutujeme nad mapou, je už šest odpoledne a pomalu bychom měli být na místě. Volíme proto trasu, jenž se nám zdá rychlejší. Ó, jak jsou ty mapy zrádné. Nejenže není rychlejší, ba dokonce ani kratší a navíc se chvílemi ztrácíme na uzounkých lesních silničkách. Ve finále to asi není na škodu, tyto znalosti se nám budou jistě hodit při noční jízdě o svíčku Carlo Abartha.

     Ovšem problém nastává při příjezdu do vesnice Zlatý Potok. Penzion není z této poněkud méně frekventované strany vůbec vidět. Navíc netušíme v kterých místech ho hledat a vesnice je pěkně roztažená podél silnice. Nakonec se musíme doptat. Penzion je schovaný v dolíku za vzrostlými stromy. A přitom při jízdě z opačné strany vesnice je penzion přímo „na ráně“. Dokonce lze těsně u vjezdu zahlédnout Vlasovcovo šestikilo, pětikilo Míry Juchy a také Míruv nový přírůstek – 850 Special. Pětičlenná rodina totiž potřebuje dva řádné a plnohodnotné vozy Fiat. Speciála samozřejmě velmi chválíme, však také jak jinak, je to vůz v 1A stavu.

     Přivítání je bouřlivé a hned zjišťujeme jak je to s nadšením majitelů penzionu pro značku Fiat. Pod přístřeškem se totiž tísní hned tři italské vozy, cinquecento, seicento a stroj mně osobně nejbližší, šestikilo z roku 1967. Sice je to tak trochu bastlík, který by potřeboval pár oprav, nicméně nejde o nic zásadního, takže určitě najdeme čas na jeho znovuoživení. Dále se seznamujeme s okolím, zaujme zejména bazén napájený ledovou vodou z potoka, venkovní gril, ohniště, no a samozřejmě hřiště. Chalupa pak není o nic méně zajímavá, kulečník, jídelna, kuchyň a spousty pokojů.

     Není jednoduché takovou hordu Fiaťáků rozmístit po pokojích, ovšem nakonec se to alespoň teoreticky daří, řešit aktuální situaci budeme jak kdo přijede. Název samostatných pokojů možná napoví více: „Lovecký salonek“, „Svatební apartmá“ či „Škoda klub“. Postupně pak příjíždí Ondrej s modelem Fiat Uno, Vojta a Pavla ve 127. Dále Enzo ve Fiatu 500 a Mirka v „přidružené“ Škodě Felicia. Večerní program je daný, sdělujeme si dojmy z cesty, hrajeme kulečník a samozřejmě plánujeme zítřejší výlet. Spát jdeme nějak brzy, asi únava z cesty nebo co. Normálně totiž vydržím déle než jen do dvou ráno…

          Den 2. – Sobota 3. července 2010

     Vstávání je poněkud tuhé a ospalé, už ani nevím do měl tak dokonalý nápad, ale co takhle den začít koupelí v bazénu? Jasně, ještě rozespalý skočit v osm ráno do ledové vody je probuzení více než osvěžující. Tři naháči z „Loveckého salonku“ budí tedy zaslouženou pozornost.

     Dnešní program jede podle sobotního plánu, ovšem dle soboty 10. 7., vlastně ho posouváme o týden vpřed. Původně plánovaný výjezd v devět hodin byl však jen takovým výkřikem do tmy. Všichni to moc dobře vědí, takže se tím nijak nestresují. Navíc je potřeba počkat na Marka Šimáka s Adélou, do devíti to také nějak nezvládl a přestože mu pomáháme 128 Rally vybalit, chvilku to trvá. Nežli se připravíme k odjezdu a rozesadíme do aut, je deset dopoledne.

     První výletní místo je směrem ku městu Jeseník, užíváme si nádherného okolí hor, silničky jsou v dobrém stavu, můžeme se tedy bez obav kochat. Zjišťujeme jak si kdo stojí s palivem, tankujeme, fotíme. Silnice pak pokračuje po horském hřebeni, opět fotíme. Podobnými přískoky se tedy pomalu pohybujeme vpřed a přibližujeme k cíli.

     Branná neboli Kolštejn, zříceniny hradu na jehož základech je vybudován renesanční zámek. V půl dvanácté pod ním parkujeme a hned se hrneme na prohlídku. Jenže před bránou již stojí hlouček dalších turistů a čeká. Nevím na co neb přímo u zamčené brány je zvonek na správce, potažmo průvodce. Řekl bych taková osoba 2 v 1. Tudíž zvoním a vyjednávám, správci se totiž na prohlídku moc nechce, nastává čas oběda a prohlídka přeci jenom chvíli trvá. Ovšem silou své osobnosti :-) a argumenty správce udolám k prohlídce ještě před obědem. A prohlídka rozhodně stojí za to.

     Zámek je totiž v podstatě jen hrubou stavbou, částečně rekonstruovanou, částečně v havarijním stavu. Nebojím se říci, že jde vlastně o zříceninu zámku naprosto postrádající výzdobu interiérů (tedy až na výjimku) a vlastně si nepamatuji že bych viděl nějaká skla v oknech. Správce nebo průvodce, chcete-li, vyprávěl o historii, včetně té novodobé, velmi poutavě. O dalším osudu této stavby je již zřejmě rozhodnuto. Zámek získal nový majitel a hodlá ho přestavět na luxusní hotel, možná jsme byli jedni z posledních kdo ho ještě viděl v původní, turistům přístupné podobě.

     A jak jsem již zmínil, je čas oběda, proto je procházka po malebném městečku zakončena posezením v hospůdce. Najedli jsme se opravdu královsky a pokračujeme k dalšímu cíli našeho výletu. K jeskyni „Na pomezí“.

     Zde budíme na nevelkém parkovišti poměrně značný zájem, zakupujeme vstupenky a čekáme na průvodce, či ještě lépe průvodkyni. Jeskyně, co o ní říci? Je tam tma a oproti parnému dni venku i zima…

     Tak a teď trochu vědečtěji. Jeskyně vznikaly rozpouštěním mramoru (krystalického vápence) a vyznačují se úzkými, místy vysokými chodbami. Výzdobou jsou nátekové útvary vytvářející kaskády a mohutné členité krápníky…

     Po tomto příjemném ochlazení pokračujeme v podobném duchu, tedy v prohlídce přírodních krás. Ovšem tentokrát hledáme vodopády Stříbrného potoka. Máme poměrně podrobnou mapu a tak není problém najít polní cestu a dojet téměř až k němu. Vozidla odstavujeme na konci osady Nýznerov. Směrové tabule nás pak informují o dalším postupu k Nýznerovským vodopádům. Je možno zvolit přímou, ale poněkud méně záživnou cestu po silnici nebo se drát po břehu potoka zvaného Stříbrný. Samozřejmě, já se prodírám křovinami podél potoka, je to hezké místo k focení, zajímavý je zejména z poloviny dřevený most vedoucí přes hluboký kaňon. Méně zajímavé je, že podél potoka už se dále jít nedá a je nutné se kvůli posledním pár metrům před vodopádem, vydrápat na silnici a kaňon tak obejít.

     Pak už nám nic nebrání zahledět se na dílo přírody a po schodech slézt až k hladině potoka. Stříbrný potok tu spadá přes několik skalních prahů z výšky 14 metrů a vytváří působivou soustavu kaskád a vodopádů spolu s vymletými mísami, kotli či „obřími hrnci“.

     Výprava už sice vykazuje známky únavy, přesto ještě stíháme malou odbočku do obce Žulová, kde je poměrně zajímavá stavba. Na pozůstatcích středověkého hradu je vystavěn kostel a z bývalé hradní válcové věže je kostelní zvonice. Netradiční řešení stojí za tu krátkou zastávku a pak už je cílem jen jediná věc, koupání v některém z blízkých žulových lomů.

     Což o to, na mapě je v okolí Žulové lomů více než dost, ale vybrat nějaký dostupný vozem a vhodný ke koupání už tak snadné není. Zastavujeme tedy u prvního, jež se zdá být nejblíže silnici. Ale právě ta blízkost silnici, potažmo vesnici, není právě výhra. Lidí jak na prvního máje, nevelká pláž je doslova přeplněna. Takže zde není co hledáme… Namátkou vybírám další lom, je poblíž lesní cesty a tedy poněkud dále od civilizace. Zde se pro změnu projevuje záludnost až příliš podrobné mapy. Po lesní pěšince, jež se zvolna mění v polní cestu, poskakuje kolona Fiatů, ovšem lom není vidět. Když vyjíždíme nějakému hospodáři na záhumenek a zjišťujeme, že jsme v další vesnici, je jasné, že tento lom to také nebude. Takže dále, zorientovat se v mapě není snadné, ale daří se a nabíráme směr k lomu číslo tři. Také by měl být u cesty a navíc je k němu příjezd značen orientačními tabulemi, není možné se splést. Parkujeme jen pár desítek metrů od vody a osvěžení je to báječné, voda jako křen! A co zábavy užijeme…

     Návrat v pozdních večerních hodinách je takříkajíc tradiční. Společnost se rozrůstá, přijíždějí bratři Holečkové - Pedro s Julií ve Fiatu 125 a Pepa s Anetou ve Fiatu 125p. Dále Zdenda Carvan ve Fiatu 127, Vláďa Gajdoš s rodinou ve Fiatu 131, Karel s Dášou ve Fiatu 850 Sport. Dorazí i Tříprsťák s rodinou ve Fiatu 127 a Honza Odstrčil se Zuzkou v pětistovce. Vyprávíme zážitky z dnešního dne a pěkně živo je až do ranních hodin.

          Den 3. – Neděle 4. července 2010

     Ráno zahajujeme den obvyklým úkonem, tedy ranní koupelí v ledovém bazénu. Je to vlastně takový budíček pro celou chalupu i přilehlé okolí, jsme při tom totiž dost hluční. Však zkuste rozespalí skočit do vody, která má sotva 18 stupňů a mlčet…

     Dnes kupodivu program držíme. Je neděle, a tak se rozhodneme dělat ostudu na veřejnosti. Je tu velmi netradiční návštěva zámku ve Velkých Losinách. Barokní zámecký areál s arkádovým nádvořím láká k procházce po historii, ale nebyli by jsme to my, abychom si ten výlet nějak nezpestřili… Už jen odjezdu předcházejí zdlouhavé přípravy. Přípravy převleků recesních či dobových, přípravy a maskování čarodějnic. Jistě, vždyť Velké Losiny mají neslavnou minulost v čarodějnických procesech!

     A tak vyráží čarodějnický vůz číslo 1, veze reprezentaci loveckého salonku, tedy mou maličkost, Míru Šonského a Vlasovce – Fiat 500. Dále čarodějnický vůz číslo 2 s Enzem a Mirkou – opět Fiat 500, čarodějnický vůz číslo 3, v něm pak rodina Gajdošů – Fiat 131. předposledním je čarodějnický vůz číslo 4 s Markem – Fiat 128 Rally a poslední, vůz číslo 5 s Ondrejem – už ani nevím kdo ho vezl…

     Převleky jsou náhradou za jinak již tradiční recesní plavidla, tedy Fiaťáckou Regatu. Poblíž našeho ubytování totiž není žádná vhodná vodní plocha. A tyto naše, možná podivné aktivity, mají být také viděny veřejností, což je ve Velkých Losinách naplněno měrou více než vrchovatou.

     Ani samotná jízda v automobilech Fiat není bez zajímavosti, všude kde zastavíme, poutáme zaslouženou pozornost. Vlastně stačí i jen průjezd obcí a náhodní kolemjdoucí zůstávají stát s pusou údivem dokořán. Fiat 500 nacpaný třemi čarodějnicemi je asi pokoukání. A hlasité projevy „Marušky“ a „Jindřišky“ pak vozidlo zařazují spíše do kategorie potrhlých a bláznivých divoženek…

     Velké Losiny, parkování deseti vozů se ukazuje jako docela velký problém, placené parkoviště je obsazené. Tím lépe, zajíždíme hlouběji do městské zástavby a tam pohodlně, bez problémů a hlavně zadarmo parkujeme. Skupina halasných divých čarodějnic pak poskakuje vpředu před skupinkou poněkud „usedlejších“ (a možná normálnějších) fiatářů. Už při vstupu do zámecké zahrady budíme pozornost, děti před námi uskakují, dospělí usmívají, babičky pokřižují.

     To nejlepší však přichází před pokladnami, hlouček čarodějnic samozřejmě nemůže ujít pozornosti běžných návštěvníků. Před pokladnou tak vzniká docela slušné srocení diváků. A zatímco já s Vlasovcem se dohadujeme o slevě (vždyť věk 600 let je u čarodějnice s bídou plnoletost) a požadujeme studentskou úlevu, Míra u vedlejší pokladny chrastí měšcem s mincemi a ptá se, zda lze platit zlatem…

     Pokladní už nás mají po pár minutách docela dost, sice se ještě usmívají, ale je vidět, že se těší, až nás zpacifikuje některá z průvodkyň. A to se stane ještě mezi dveřmi, nestačíme ani začít s obvyklými průpovídkami a jsme zpraženi pohledem průvodkyně. Za slovy, že průvodkyně je ona a nemáme tedy rušit výklad, se skrývá nevyřčená hrozba. Přemýšlíme jak ji uhranout, jenže co naplat vrchní čarodějnicí je zde ona. A tak z kolegiální úcty dodržujeme klid zbraní. Sice dochází k malým projevům vzpoury, potažmo výbuchům nevázaného veselí. To když Vlasovcovi upadne uprostřed výkladu o čarodějnicích nos nebo když Míra, nevidíc přes skla brýlí, špatně došlápne na schodech a vypadnou mu falešné zuby. Ale jinak proběhne exkurze bez incidentu.

     K dalším projevům čarodějnic na sabatu tak dochází až v zámeckém parku. Děsíme děti i dospělé a náramně se při tom bavíme. Desítky fotek čarodějnic z parku budou trvalou připomínkou velice vydařené akce.

     Je čas oběda, jenomže my se (právem) obáváme, že do restaurace nás takto vymóděné nepustí. Přesunujeme se tedy směrem k další pamětihodnosti, Velkolosinské papírně. Zde se část těch mírněji založených čarodějnic usazuje v restauraci a zbytek zabírá místečka v zahrádce místního rychlého občerstvení. Demaskujeme se, ale není to o moc lepší, teď vypadáme spíše jako exkurze horníků, kteří právě vyfárali na povrch. No nic, v bufetu na nás naštěstí nijak podezíravě nehledí a věnují nám stejnou péči jako ostatním zákazníkům.

     Po obědě zakupujeme vstupenky na exkurzi do papírny. Nejstarší nepřetržitě fungující papírnu na našem území si nemůžeme nechat ujít. Před začátkem prohlídky máme chvilku čas, a tak horníci hromadně navštěvují toalety, kde se z nich zase stávají lidé. Jen to umyvadlo již asi zůstane věčnou připomínkou naší návštěvy.

     Prohlídka papírny je zhruba hodinová, navštěvujeme muzeum historie papírny i papíru jako takového. Dále se pak seznamujeme s ruční výrobou papíru. Nejprve při instruktážním videu, čehož mnozí využívají k dospání deficitu, posléze pak i přímo s vlastní výrobou. Zařízení a vybavení papírny nás motivuje k nápadu na klubový vodoznak, ale pro jeho finanční náročnost je od něj poměrně rychle zase upuštěno. Ještě si vyzkoušíme výrobu papíru osobně a už je čas na návrat k vozům. Kdybychom jen věděli co nás čeká…!

     Rapotín. Mnozí znalí věci asi již chápavě pokyvují hlavou, my však nevěděli do čeho jdeme a co nás čeká. Muzeum veteránů a malá ZOO jen kousek od Šumperka, bude tím pravým zakončením dnešního dne nabitého kulturou. No. Dojmy si odnášíme nezapomenutelné, myslím, že představa rapotínského muzea veteránů mě bude strašit ještě hodně dlouho. Vyprávět se dá na hodiny, ale nic nenahradí jednu plnohodnotnou návštěvu se svérázným výkladem majitele. Nevím jak muzeum popsat, což se mi zase tak často nestává. Řekněme, že nejvýraznějším a do paměti se nevíce vrývajícím exponátem je samotný pan majitel. Následuje doslova vetešnictví navršené do jedné stodoly. Od traktorů přes automobily, motocykly, saně, pohřební kočár, dětské hračky, hudební nástroje, hodiny, až po věci denní potřeby. Vše neurčitého stáří, počínaje stoletím šestnáctým a konče stoletím dvacátým. Autentické a zaručené originální exponáty si zahrály v nejednom českém i zahraničním filmu, tvrdí pan majitel. Na pozemku stodolu obklopujícím pak lze nalézt další exponáty jako tank, maringotky, traktory, bagry, osobní i nákladní automobily, motocykly nebo bicykly, přičemž na některých si již dost dlouho pochutnává koroze. Ve velkém výběhu pak pobíhá domácí zvířectvo jako husy, kachny, kozy ale i třeba ne zrovna běžné lamy. Opravdu, po návštěvě tohoto malého koutku světa sama pro sebe jsme omráčeni dojmy a doslova podklesáváme pod tíhou informací na nás, nepřipravené, mrštěných.

     Asi proto nejsme schopni nalézt správnou cestu z Rapotína a kroužíme po zahrádkářské kolonii přiléhající těsně k obci. Nakonec už toho mám dost a přes chodník najíždím na hlavní silnici. Zjevně nejsem první, neb u obrubníku jsou do silnice vloženy cihly sloužící jako nájezdy a po chvilce již všichni svižně uháníme k Šumperku. Ve městě nakupujeme nějaké základní potraviny jako vuřty, zmrzlinu, brambůrky či sušenky. Poté se část skupiny vydává zpět k našemu přechodnému domovu. Prý si ty předchozí dojmy potřebují nějak srovnat v hlavě. My ostatní, bohužel stále pod tíhou předchozího, vyrážíme k našemu kamarádovi do Zábřehu.

     A vzpamatujeme se až u Aleše Titzla, velkého nadšence vozů značky Fiat. Toto místečko je oproti předchozímu chaosu balzámem na duši a pastvou pro oči. Duševní muka jsou rázem zapomenuta, Aleš a celá jeho rodina se chovají jako vzorní hostitelé, dostáváme najíst, napít a dokonce i duchovní útěchu. Je to paráda, být mezi svými, navíc se přidávají další „dovolenkující“ členi naší výpravy. Přijel Pavel Linda s vozem, o němž je lepší se nezmiňovat, pak Libor v Autobianchi A 112, Kačka a Marcela Vojtová ve Fiatu 500. A na chalupě už čekal Ivoš v posledním, dovolené se zúčastňujícím pětikile.

     Čas příjemně plyne, je půl osmé a tedy návrat. Skupina se opět dělí, první vyráží směrem Zlatý Potok, druhá by se ještě ráda po parném dni smočila. Tudíž končíme nedaleko Zábřehu na břehu přírodního koupaliště. Už se ale ochlazuje, takže to na žádné dlouhé cachtání není, spíš jen tak opláchnout prach a pot po zajímavém dni.

     Vracíme se přes obec Červená Voda, kde jsme ráno, jen tak letmo, zahlédli vůz připomínající Fiata. Dokonce to zdálky vypadalo jako Fiat 128, což by mě obzvlášť zajímalo. Až se vrátím z dovolené, budu totiž muset řešit problém se startérem. A dílů není nikdy dost. Takže okukujeme poměrně zanedbanou zahradu s napůl zříceným domem. Nijak dobrý dojem to na nás nedělá, vozy na zahradě jsou dva vraky Zastavy, nedaleko se pak ještě válí pohřební Škoda 1203. Což o to, díly by se hodily, ale majitele nikde není vidět, dům už dávno není obyvatelný. No, necháme to na jindy.

     Zpět přijíždíme za tmy, kuchtíme si večeři, opět vstřebáváme dojmy po celodenním putování, najde se čas i na promítání zajímavého videa. A spát jdeme tradičně hluboko po půlnoci…

          Den 4. – Pondělí 5. července 2010

     Den opět zahajujeme ranní očistnou, či spíše osvěžující koupelí v bazénu. Buď si zvykáme nebo se voda postupně ohřívá, zkrátka je teplejší.

     Po našem budíčku je na nohou i zbytek chalupy a tak můžeme přistoupit k dnešnímu programu. Když jsme takhle pěkně pohromadě, jedeme se vyfotit, tedy udělat skupinovou fotku. Přemýšlíme kam jet, kde by to bylo nejlepší. Mám takový nápad, takže ho jedu ověřit. Je to kousek za vesnicí, nad chalupou, na kopci, kde je postavena rozhledna jménem Val. Je volně přístupná a stojí na vrcholu 788 metrů vysokém. Sice je to jen moderní kovový telekomunikační stožár s vyhlídkovou plošinou ve 22 metrech nad zemí, ale komu by to vadilo, že Kačko? :-)

     Místo se nám jeví jako nadmíru uspokojivé, takže hurá na vrchol. Pořizujeme nějaké videozáznamy z výjezdu od chalupy, těch 19 aut tvoří velice pěknou kolonu. Protože už po letech skupinového focení přesně víme co chceme, není žádný problém vozy rozestavit, rozvinout rojnici a zaujmout polohu. Velice netradiční pohled na vozy z ptačí perspektivy nabízí rozhledna. Není nikdo, kdo by tuto možnost nevyužil, čímž opět smekám před Kačkou, pokořitelkou svého strašáka.

     Focení je opravdu podrobné, díky tomu i poměrně zdlouhavé, blíží se poledne. Narychlo dáváme dohromady „nouzový“ program, využíváme zajímavosti v okolí, abychom nezajížděli nijak daleko. Musíme se na základnu vrátit včas, dnes nás totiž čeká zlatý hřeb dovolené, „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“.

     Takže navštěvujeme jen nedaleko rozhledny stojící klášter v Dolní Hedeči. Chrám na hoře Matky boží je z období vrcholného baroka se zajímavou vnitřní výzdobou. Místo je to zajímavé, ale nijak dlouho se zde nezdržujeme, spíše jen tak okukujeme interiéry, dá se fotit i široký rozhled do okolí.

     Pak už jen hledáme kde zakotvit na oběd, umístit 30 osob do jedné restaurace je téměř nadlidský výkon, ale kupodivu se nám to podaří. V místním penzionu je zrovna volno, akorát obsluha je vyděšena takovým zájezdem. Iniciativy se chopí Honza a po krátké domluvě již zkušeně obsluhuje výčep. Hospoda je naše. Když ještě dostáváme opravdu chutné domácí jídlo, jsme nadmíru spokojeni.

     S plnými žaludky se vydáváme zanechat některá vozidla zpět u chalupy, přeci jen táhnout kolonu devatenácti vozů je poměrně náročné na přesun, nehledě na fakt, že je jen tak nezaparkujeme. A tak okleštěná kolona pokračuje za dalším zajímavým místem. Rozhlednou na Suchém vrchu. Jde o bývalou vodárenskou věž vybudovanou v letech 1931 – 1932, která dnešní vzhled s kuželovitou nástavbou získala v 80. letech.

     Ovšem daleko více než samotná rozhledna nás zaujal příjezd k ní. Přístup totiž vede proslulým Červenovodským sedlem, kde je silnice plná serpentin. A tak zatáčka střídá zatáčku a my postupně dostáváme chuť předvést, co v našich vozech je. Tempo se neustále zrychluje, adrenalin stoupá. Přes 100% zatížení mého vozu se mi daří udržet tempo a kolonu vést, dojíždíme Škodu 1203 valník, která na naši hru nějak nechce přistoupit nebo je mu trnem v oku předjížděcí manévr o který se v jedné táhlé zatáčce pokusím. Zkrátka nechce se nechat předjet a bičuje možnosti motoru zřejmě již letité škůdky nad meze únosnosti. Zážitek, kdy ho předjíždí jeden malý Fiat za druhým, je nezapomenutelný.

     Doslova vyletíme na vrchol Suchý vrch a jsme tak v ráži, že těch 1203 metrů výšky není v tom rekordním čase ani znát. Na parkovišti z nás mají velkou radost, už není místo, ale ti malí Fiati se vždy někam vejdou a dokonce se daří i usmlouvat množstevní slevu, platíme jako za motorku :-) Nastává čas na kontrolu škod, brutální výjezd na hranici možnosti strojů si přeci jen vybírá své oběti. Enzo s Mírou ladí motor, Zdenda mění poloprázdnou pneumatiku a Mirce se pro změnu nějak zasekl spojkový pedál. Takže zatímco část fiatářů opravuje a věnuje se údržbě, zbytek vychutnává výhledu z pěkné rozhledny.

     Opraveno, okolí z výšky prozkoumáno, už toho ale bylo dost, odjíždíme. Sice se pokouším uvrtat ostatní do další prohlídky, Suchý vrch je výchozím místem pro exkurzi do dělostřelecké tvrzi Bouda, ale tentokrát je veřejné mínění jednoznačně proti. V takovém pařáku je jediným dalším myslitelným místem koupaliště. Vodní nádrž Pastviny se jeví tím pravým pro nás a není to ani moc daleko, zvolna se tedy přesouváme tam. Najít na břehu obrovské nádrže nějakou pěknou a ne moc plnou pláž se ukazuje v letním vedru jako dost obtížný úkol. Navíc musíme myslet na kolonu vozů, kterou je potřeba někde zaparkovat. Inu budiž, nezbývá nic jiného než vjet do kempu, alespoň že sympatické slečny u vchodu se nechají přesvědčit ke slevě na vstupu :-) Pak již pokračujeme vstříc nečekanému zážitku.

     Sotva se rozesadíme a zaujmeme strategickou polohu na pláži, budíme velký ohlas. Ve vetší skupině nějak pozbýváme studu (jinak si to nedovedu vysvětlit), a tak na sebe oblékáme klubový koupací úbor ala začátek 20. století. Pohledy všech lidí na pláži se rázem stáčí naším směrem, budíme pozornost více než zaslouženou. Skupinku modře pruhovaných postaviček nelze přehlédnout ani z protějšího břehu.

     Cachtáme se ve vodě a sledujeme „cvrkot“, když nás zaujme aktivita na protějším břehu, objevují se tam jakési průhledné „bubliny“, což je jasný pokyn pro průzkum zblízka. A tak přeplaveme na druhý břeh a sledujeme, co se tu děje. Aquazorbing. Poté co do „bubliny“ vleze nějaká osoba, je „bublina“ přetlakem nafouknuta a vhozena na vodu, kde se pak dotyčný pokusný králík všemožně „plácá“, přičemž se snaží zaujmout vzpřímenou polohu. Jenže koule se točí naprosto nepředvídatelně a všemi směry, což ve výsledku působí velice komicky, alespoň pro ty na břehu. Nemůžeme z atrakce spustit oči a ihned myslíme na to, jak se do takové bubliny dostat. Za 50,- Kč na 5 minut, zní informace od obsluhy. Velice výhodný byznys, rádi do toho půjdeme, jenže jak zajistit požadovaný obnos? Půjčíme si loďku a přeplavíme se spolu s penězi, potažmo foťáky a videokamerou. Paráda! To je nápad!

     Jenže o šlapadla, která bychom rádi využili jako dopravního prostředku, je nebývalý zájem. Tudíž se rychle vzdáváme myšlenky na organizaci závodu plavidel. U břehu jsou však volně k dispozici dvě pramičky a kanoe. Bereme. Notně přetížená plavidla pak mizí za velkého povyku za obzorem…

     Aquazorbing. Bože, do čeho jsme se to zase pustili. První z nás již okusili, co je to za atrakci. Já s Mírou volím „bublinu“, takzvaný „dvoják“, tudíž se v něm plácáme dva. Je to fyzicky dost náročné a vysilující, nejen koule se točí všemi směry, válec vlastně také, s Mírou se nám ho totiž několikrát podaří postavit na základnu. Někteří pak ještě před uplynutím časového limitu už jen nehybně leží. Já však seberu dostatek sil na druhý pokus, pro který tentokrát volím „sólovou bublinu“. Je to opravdu masakr a po pěti minutách se z koule jen vyplazím.

     Naštěstí máme odpočinutého veslaře, takže se kochám plavbou a sbírám síly. Pozdní odpoledne pomalu přechází v podvečer, koupaliště se vyprazdňuje, u vody zbýváme téměř poslední. Ale i náš čas pomalu přichází. Je třeba myslet na návrat, přestože dnešek ještě nekončí. Noční jízda, tato magická slůvka vzbuzující v nás pocit dobrodružství, jsou mocným popoháněčem.

     A tak zatímco bratři Turian a Turian připravují svůj noční program, my ostatní v poklidu večeříme. Jako správní soutěžící jsme trochu sužováni nervozitou, jednotlivé posádky se ještě dolaďují a postupně přeskupují do silnějších týmů…

     Je to tu, rozprava a možná i vyvrcholení celé dovolené. 7. ročník „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“. První kontrolu plníme ještě na místě, tedy v chalupě. A je jím opravdu zábavné házení bonbonů (želatinových medvídků) do úst svého navigátora a naopak. Sranda je to náramná, grimasy ve kterých vyniká zejména Tříprsťák jsou zvěčněny na nesčetných fotografiích. Tříprsťákův parťák Divoš dlouho nebyl schopen pokračovat v házení, jak ho to odrovnalo. Po splnění soutěžního úkolu čekáme, jak dopadnou konkurenti a poté hromadně odjíždíme do Králík na autobusové nádraží, kde po krátkém zahajovacím proslovu proběhne start ve stylu Le-Mans.

     Mířím se svou posádkou na druhou kontrolu na trase. Vlastně bych měl nejprve zmínit mou posádku, navigátory Pavla Lindu a Pavlu Eliášovou. A také spolehlivé vozidlo Fiat 600 D. Krátce po výjezdu dostáváme společnost, „přilepí“ se za nás policejní škodovka, ale když prudce zahýbám do zástavby, už ji není vidět. V telefonní budce nacházíme druhý soutěžní úkol. Testové otázky, jednak zeměpisné (rozloha Itálie), pak nějaké technicko-matematické (přiřadit vrtání válců se zdvihem k jednotlivým modelům Fiat) a jazykové (určit barvy v italštině). Na začátek to bylo snadné, uvidíme jak dál…

     Splníme si kontroly 3 a 4, hledání v mapě bylo poměrně snadné, stačilo se jen dobře orientovat. Najít vojenské muzeum v Králíkách nebo kašnu na náměstí bylo triviální.

     Zato pátou kontrolu nebylo zcela snadné už jen najít, v noci, uprostřed polí, hledat černé PET lahve označené čísly. Neochutnávat! Jen očichat! Vcelku bez obtíží určujeme ocet, Coca Cola je také snadná (i když krátce váhám jestli to snad není Pepsi). Okena nebo iron? Doufáme, že je to jedno neb takoví fajnšmekři zase nejsme. Pak se mi daří brilantně určit heřmánkový čaj a hned záhy upadám do deprese. Ještěže jsou tu mí spolujezdci, ti bez jakéhokoli zaváhání určují poslední kapalinu jako slivovici.

     Následuje hledání nemovitosti, ovšem nějak se nemůžeme shodnout, co tím vlastně pořadatelé mysleli. Zapisujeme tedy telefon na realitní kancelář, která má vývěsky všude na sloupech. Bohužel hledat jsme měli někde úplně jinde, šlo o prodávanou stodolu…

     Zpět na chalupě. Zde je 6. kontrola, po hmatu určit model auta. Moc se mi do toho nechce, ale spolujezdci jsou nekompromisní, takže se potím nad záludným úkolem. Po těžkém a vyčerpávajícím úsilí určuji správně 4 modely z 5. Tím chybně určeným byla mezi Fiaty velmi záludně podstrčená Škodovka, což jsem nečekal.

     A pokračujeme dále. Úkol číslo 7, najdi rozdíly. Místo šlo nalézt snadno, fotky se posléze podařilo najít také, ale protože byly přilepené na stropě odpočinkového altánku, velice brzy nás začalo bolet za krkem. Doufáme, že máme všechny, ten bolavý krk za další námahu nestojí.

     Uprostřed lesa nás čeká kontrola číslo 8. Po navigačním provázku se dostávám do středu labyrintu, kde se skví nočník. Z nočníku pak můžeme vyjmout jeden dílek toaletního papíru a z něj natrhat co nejdelší provázek. To že jsem cestou několikrát zakopl bych ani neřešil, ale že jsem navíc zahučel do bažiny, pořadatelům neodpustím…

     Trochu jinou zábavu poskytla 9. kontrola. Tu asi není tak snadné nalézt, ačkoli nám nečiní větší problém. Auto Vládi tak nějak prolétne okolo, po chvilce se zase vrací. Schováni v autobusové zastávce pozorujeme skrz škvíry, co se bude dít. Jsme zklamáni, nikdo nehledá, nikdo nepátrá po okolí. Náš zjevně opuštěný Fiat, posádku nezajímá. No nic.

     Poslední kontrola už je jen bonbónkem. Zjistit, jak je to s křížem uprostřed návsi, překvapením je, že se jedná o Karla Kříže. A pak již zpět na chalupu. Tam jsme poměrně brzy, před námi dorazily jen dvě posádky. Je půl jedné ráno a my hodnotíme soutěž jako povedenou, i když nijak zvlášť náročnou. Poslední posádka, jež přijede zhruba hodinu po nás, na to však má trochu jiný názor, ale nechť.

          Den 5. – Úterý 6. července 2010

     Dnešní program je poněkud méně náročný. Dospáváme noční radovánky a jen zvolna se budíme do dalšího dne. Ono vlastně ani počasí nijak zvlášť neláká. Nad ránem se rozpršelo a tropická vedra vystřídal vlahý deštík. Zkrátka, ospalá nálada není lepší ani po výhledu z okna ven. A tak vynecháváme i jinak pravidelnou ranní koupel v bazénu.

     Mátohy se postupně plíží do společenské místnosti, snídáme až v čase oběda. Bratři Turian a Turian mají tedy dostatek času na počítání výsledků. A takhle dopadl 7. ročník „Noční rallye o svíčku Carlo Abartha“:

  1. místo - Kronicar, Pavel a Pavla
    Fiat 600D                    - 74 bodů
  2. místo - Enzo a Mirka
    Fiat 500                     - 71 bodů
  3. místo - Jakub a Anička
    Fiat 500                     - 69 bodů
    Kačka, Marcela, Libor
    Fiat 500                     - 69 bodů
    Vlasovec a Zdeněk
    Fiat 600D                   - 69 bodů
    Vláďa Gajdoš & spol.
    Fiat 131                     - 69 bodů
  4. místo - Honza a Zuzka
    Fiat 500                    - 68 bodů
    Míra a Ondrej
    Fiat 500                    - 68 bodů
  5. místo - Míra Jucha & spol.
    Fiat 850 Special          - 66 bodů
  6. místo - Ivoš a Tříprsťák
    Fiat 500                     - 64 bodů
  7. místo - Marek a Adéla
    Fiat 128 Rally             - 63 bodů

     Se smíšenými pocity si přebírám cenu za vítězství. Zatím převládají ty pocity radostné, na chmury nad pořádáním ročníku dalšího je času dost. S Pavlem a Pavlou si navzájem gratulujeme, osvědčený tým prostě nemá konkurenci…

     A teprve pak vyjíždíme do Králík, do vojenského muzea, kde nejprve obdivujeme vnitřní expozici. Uvnitř jsou k vidění historické tanky, vojenské nákladní i osobní vozy, výbava a vůbec vše související s armádou. Venkovní expozice pak přiblížila další exponáty, opět se jednalo převážně o tanky, obrněné vozy a nákladní automobily. Ovšem naše myšlenky se stále častěji zabývají něčím tak přízemním, jako je jít se najíst.

     Přestože čas je tak akorát na pozdní oběd, restaurace v Králíkách je přeplněná. Obsluha asi nestíhá a tak čekáme na jídlo i déle než hodinu. Nevím proč, ale vždy si sednu ke stolu, kde je obsluha nejpomalejší. Takže zatímco ostatní již mají zaplaceno, my teprve dostáváme jídlo. Dvouhodinový oběd považuji za rekord…

     Nežli se přesuneme do nedaleké vojenské pevnosti, jsou čtyři odpoledne. A tou dobou již bohužel pevnost své prostory uzavírá, poslední prohlídku jsme minuli jen o pár minut. Vypadá to tedy na odpočinkový den. Nakupujeme vuřtů na večerní oheň a tím pádem je o zábavu postaráno. V chalupě se zabavíme společenskou hrou i videem z akcí. Spát jdeme nezvykle brzy, okolo půlnoci.

          Den 6. – Středa 7. července 2010

     Sluníčko svítí, není sice nejtepleji, ale probuzení v bazénu prostě nemá konkurenci. Takže chutě do toho. A veselý budíček tím pádem zažívají i ostatní obyvatelé chalupy. Loučí se s námi Kačka, Marcela a Libor. My však máme před sebou ještě bohatý program, který se drží původních plánů. Jen to trochu komplikuje Ivoš, který fotí naše vozy do speciální rubriky na webové stránky. Vyjíždíme tedy poněkud později, než by bylo vhodné.

     A nejprve míříme na zámek Úsov. Přesun nebyl snadný, přeci jen kolona deseti vozů už vyžaduje jistou koordinaci, navíc Úsov se nacházel více než 80 kilometrů daleko. Přesto nakonec na místo určení dorazíme. Ještě ani nevylezu z auta a už jsem zkasírován. Na prázdném parkovišti je vybíráno parkovné. A hned vzápětí druhá „rána“, dostává se nám důležité informace o polední pauze na zámku. Co tedy. Je již pomalu čas na oběd, nezbývá než zakotvit v nedaleké v restauraci. Tomu říkám zájezd! Sotva půldruhé hodiny na cestě a už se vrháme občerstvit. Obsluha je (už snad tradičně) zaskočena naším počtem, a tak v restauraci trávíme poměrně značnou dobu. Po jídle spěcháme na zámek, máme časový skluz a hodně zážitků před sebou.

     Úsov, původně středověká hradní pevnost ze 13. století, vypálena za třicetileté války. V 17. století pak opravena a mezi věže hradu byl vestavěn manýristický zámek. Vnitřní expozice je věnována lesnickému a loveckému muzeu.

     Exkurzi si mnozí nechávají ujít, vycpaniny je příliš nelákají. Nicméně původní lichtenštejnská instalace sbírky z přelomu 19. a 20. století je v nezměněné podobě a jistě stojí za shlédnutí. Ani ostatní prostory původního hradu nejsou nezajímavé, ať již jde o sklepení, hradební ochozy nebo věž.

     Rozchod končí a nastává doba společného odjezdu, jedeme na hrad Bouzov. Hrad založený na počátku 14. století byl novogoticky přestavěn v letech 1895 – 1909 a to na žádost velmistra řádu německých rytířů Eugena Habsburského.

     Do Bouzova sice přijíždíme v pozdním odpoledni, ale působivá památka má naštěstí otevřeno déle. Využíváme toho tedy k prohlídce hradních interiérů a věže. Milou a mladou průvodkyni pak přivádí do rozpaků Mírův výbuch smíchu. Podivuje se, co je tak veselého na hradní studně, ze které při poměrně nedávném čištění vytáhli spoustu zajímavostí, jako třeba zlatý poklad nebo zubní protézu. A právě ta zmínka o zubech má příčinu ve smíchu, jímž se postupně necháme nakazit i my ostatní. Míra trhaně vysvětluje, že si vzpomněl, jak mu ve Velkých Losinách vypadly zuby. A smějeme se ještě více, když si uvědomíme absurdnost situace. Průvodkyně nemůže tušit jak vymódění jsme byli v Losinách a že zuby byly vlastně jen doplňkem převleku…

     Pak se skupina dělí, někteří už mají procházky dost a dalšího programu se vzdávají. Skupina „B“ tak míří ještě k nedaleké zřícenině hradu Brníčko. Hrad vystavěný ve 14. století, sloužil jako pevnost husitů. Byl však dobyt a zpustošen, už roku 1513 je zmiňován jako pustý. Jeho mohutné rozvaliny jsou již zdaleka viditelné a my doufáme, že i rozhled z hradu bude stát za to. Však kopec je to náramný. Je pozdní odpoledne a my prolézáme každý kout zříceniny, pořizujeme i skupinovou fotku, zkrátka chováme se jako běžní turisté. Ale cesta domů je ještě dlouhá, takže neotálet a odjíždíme.

     Návrat na chalupu je za tmy, jsme unavení, ale výsledné dnešní dojmy opět stojí za to. Někdo vaří pozdní večeři, jiní jen tak narychlo svačí. I dnes je tu společenský večer plný her a zábavy.

          Den 7. – Čtvrtek 8. července 2010

     Lovecký salonek tak nějak nečekaně zahajuje den svou ranní halasnou koupelí. Všichni tedy mají dost času na probuzení a následnou snídani. Opět se držíme programu a tentokrát míříme na tvrz do města Jeseník. Výjezd i cesta samotná je kupodivu bez jakýchkoli zdržení a tak do města přijíždíme poměrně záhy, okolo desáté dopoledne.

     Tvrz Jeseník byla založena vratislavskými biskupy již ve 13. století. Tvořena je věžovitou stavbou obklopenou příkopem. Dnešní dispozice získala na přelomu 15. a 16. století a v 18. století je přestavěna na zámek. Dnes je sídlem městského muzea se stálou expozicí věnovanou geologii a mineralogii Jesenicka a expozicí věnovanou minulosti tvrze. My jsme navíc měli možnost shlédnout i příležitostnou výstavu „Erotika“ a „Letecké havárie“. Na jedno dopoledne program více než bohatý a informace opravdu rozmanité. Muzeum opouštím mezi posledními, dostalo se mi totiž osobního výkladu při procházení expozice „Erotika“ a jistě uznáte, že utíkat v půli výkladu by byla nezdvořilost…

     Poledne pryč, je to jasné, hledáme restauraci. A jako obvykle zjišťujeme, že v poledne usadit do restaurace více než třicetičlennou skupinu je velký problém. Nakonec se rozmístíme po hospůdkách v okolí, většina skončí v hotelu na náměstí a vzhledem k poměru cena, kvalita, prostředí, neudělá špatně.

     Uvidíme, co všechno ještě dneska stihneme, ale okolo dalšího muzea projíždíme, tak proč v něm pár minut neztratit? Česká Ves a muzeum veteránů. Po silném dojmu z podobné expozice v Rapotíně nám sice trochu běhá mráz po zádech, ale zde jsme velmi mile překvapeni. Na ploše rozlohou nevelké je soustředěno několik desítek motocyklů, převážně produkce tuzemské. Lze tu však spatřit i nějaký ten kousek zahraniční nebo několik automobilů. Raritou je švédský sněžný skútr používaný horskou službou nebo motocyklová tříkolka Jawa pro invalidy. Dobovou atmosféru dokreslují desítky domácích spotřebičů, zejména rádiových a televizních přijímačů.

     Další kroky, vlastně jízda, nás dovede před jeskyni Na Špičáku. Nevelké a prázdné parkoviště před zajímavou dřevenou budovou dává tušit, že prohlídka bude téměř soukromá. A moc se nemýlíme, do zahájení prohlídky zbývá půl hodiny, během které na parkoviště přijedou jen další dva vozy. Opět se jedná o jeskynní systém vytvořený vodou v krystalických vápencích. Tedy jde o stejnou výzdobu jako u již dříve navštívené jeskyně Na Pomezí. Oproti ní má však jeskyně Na Špičáku jeden unikát, je přístupná od roku 1884 a dřívější návštěvníci v ní zanechali svá poselství…

     Odpoledne je již pryč, konkrétně čtvrtá odpolední a my pospícháme dál. Držíme se programu a pokračujeme na turisticky velice žádanou zajímavost. Jedeme do Zlatých Hor, do zlatorudných mlýnů. Upoutávky a odbočky sice vidíme na každém rohu, ale najít parkoviště schopné pojmout fiatářský zájezd už je horší. Nakonec se daří najít pár místeček a pak už se nějak poskládáme.

     Pěší turistika je oblíbená, takže se vrháme na procházku lesní pěšinou. Zjištění, že zlatorudné mlýny lze obejít po dvou značených okruzích nás rozdělí na dvě skupiny. Cestou míjíme místa, kde bylo těženo zlato z povrchových dobývek. Procházíme podél uměle vytvořených kanálů, ve kterých se zdá, že voda teče do kopce. Působí to velice přesvědčivě, až se nechce věřit, že jde o pouhý optický klam. Vyvrcholením okružní trasy jsou samotné mlýny. Jde o funkční zmenšené kopie původních mlýnů, ve kterých se drtila ruda obsahující zlato. Prohlížíme si mlýnici, náhon, mlýnská kola, do provozu je před našimi zraky uvedena i stoupa. Mlynář nebo snad zlatokop, se velice dobře poslouchá, jeden má skoro až chuť podlehnout zlaté horečce. Původně jsme se těšili na rýžování zlata, ale vzhledem k pozdní hodině to na pár minut mohou využít pouze děti. A samozřejmě nadšeně přijímají možnost zapůjčení rýžovacích pánví a snaží se nějaké to zrníčko zlata najít. Ovšem s nulovým výsledkem. Bohužel, ani tento výlet se nám tedy nezaplatí…

     Ještě bychom rádi stihli jednu zajímavost, rašeliniště Rejvíz. Je velmi pozdní odpoledne, šest pryč. Část Fiatářů už nemá zájem na další vycházce a jede na chalupu. My pak díky menšímu množství vozů a i pozdní hodině bez problémů parkujeme. Výběrčí už parkoviště dávno opustili...

     Žlutě značenou turistickou trasu nelze minout a po krátké procházce lesem, přicházíme k povalovému chodníku. Zde jsme trochu zklamáni přítomností obsluhy pokladny, přijít o pár minut později, mohla být procházka za nejlepší možnou cenu, tedy zadarmo. No nic, finančně nás to nepoloží.

     Lesní pěšinka dále pokračuje pouze po povalovém chodníku, pod námi se pomalu objevují blata a jezírka s rašelinou. Naučnou stezku po rejvízském rašeliništi uzavírá Velké mechové jezírko. V záři zapadajícího slunce má hladina jezírka černou barvu a působí jako balzám na duši. Zásluhu na tom má i absence jinak běžného davu turistů. Jezírko tak máme jen pro sebe a můžeme si ho náležitě vychutnat.

     Protože v lese se začíná rychle stmívat, nasazujeme ostré tempo, abychom k vozům dorazili ještě za světla. Na chalupu zbývá notný kus cesty a přestože šlapeme do pedálů naplno, přijíždíme za tmy. Překvapením je účast posledního fiatáře, přijela Patka s Fiatem 127. Obvyklé večerní radovánky jsou ještě obohaceny o grilování masa a jiných pochutin. Dnes je ovšem potřeba zalehnout neobvykle brzy, zítra nás čeká velký výlet a nesmíme se opozdit!

          Den 8. – Pátek 9. července 2010

     Za vyvrcholení celé dovolené lze s úspěchem považovat dnešní den. Je to den předposlední, ovšem program nám zajisté na dlouhou dobu utkví v paměti. Tradiční ranní bazénová koupel je dnes neobvykle brzy, v sedm ráno. Chalupa se probouzí do dalšího dne, není čas na nějaké radovánky, musíme na cestu za poznáním. Dnes nás čeká sedmý div České republiky. Přečerpávací špičková vodní elektrárna Dlouhé Stráně!

     Kličkujeme po horských silničkách, ale na nějaké větší kochání není čas. Před devátou máme být v Loučné nad Desnou a ještě to na pár minut jízdy bude. Však také telefonický dotaz pořadatele exkurze ,,jak na tom jsme“ nás popohání k horečné jízdě. O zatím volná a námi neobsazená místa je velký zájem a moc času již nezbývá. Stíháme jen tak tak. V devět již máme být v autobuse.

     V autobuse? Opět nějaká novinka pro členy klubu, společný autobusový zájezd! Celá elektrárna se nachází na, pro osobní dopravu, nepřístupném místě. Tudíž lze zvolit pouze dopravu busem. Ten nás vzápětí vyveze pod dolní nádrž, kde jsme ve velínu informováni o funkci elektrárny a vůbec celé stavbě.

     Trocha strohých technických údajů nikoho nezabije, a když, tak můžete tyto řádky přeskočit:

     Leží na Moravě, v katastru obce Loučná nad Desnou, v okrese Šumperk. Elektrárna má tři "nej": největší reverzní vodní turbínu v Evropě - 325 MW, elektrárnu s největším spádem v České republice - 510,7 m a největší instalovaný výkon v ČR - 2 x 325 MW.
     Elektrárna plní v elektrizační soustavě několik významných funkcí - statickou, dynamickou a kompenzační. Statickou funkcí se rozumí přeměna nadbytečné energie v soustavě na energii špičkovou - v době přebytku elektrické energie v síti (především v noci) se voda čerpá z dolní nádrže do horní a ve špičkách, v době nedostatku elektřiny, se v turbínovém režimu vyrábí elektrický proud. Dynamickou funkcí přečerpávací vodní elektrárny se rozumí schopnost plnit funkci výkonové rezervy systému, vyrábět regulační výkon a energii a podílet se na řízení kmitočtu soustavy. Kompenzační provoz slouží k regulaci napětí v soustavě.
     Výstavba elektrárny byla zahájena v květnu 1978. Na počátku osmdesátých let však byla z rozhodnutí centrálních orgánů převedena do útlumového programu. V roce 1985 došlo k modernizaci projektu a po roce 1989 bylo rozhodnuto stavbu dokončit.
     Elektrárna je řešena jako podzemní dílo. Obě soustrojí jsou umístěna v podzemí, v kaverně o rozměrech 87,5 x 25,5 x 50 m. Souběžně s kavernou turbín se v podzemí nachází komora transformátorů, která má rozměry 115 x 16 x 21,7 m. V této komoře jsou dva blokové trojfázové transformátory, rozvodny 22 kV a další zařízení. Horní nádrž je s podzemní elektrárnou spojena dvěma přivaděči, každým pro jedno soustrojí. Přivaděče mají délku 1 547 m a 1 499 m. Elektrárna je spojena s dolní nádrží dvěma odpadními tunely o průměru 5,2 m. Tunely jsou dlouhé 354 a 390 metrů. Dolní nádrž se nachází na říčce Divoká Desná. Nádrž má celkový objem 3,4 mil. kubických metrů, výšku hráze 56 m, kolísání hladiny 22,2 m. Horní nádrž se nachází na hoře Dlouhé Stráně v nadmořské výšce 1350 m. Má celkový objem 2,72 mil. m 3.
     Technologický proces zajišťují dvě reverzní turbosoustrojí, každé o výkonu 325 MW. Výkon reverzní turbíny při čerpadlovém režimu činí 312 MW, při turbínovém až 325 MW.
     Kromě správní budovy s velínem se na povrchu nachází objekt vývodového pole se zapouzdřenou rozvodnou 400 kV, dílny a sklady, garáže, čistírna odpadních vod a úpravna vody.

     Po skončení výkladu jsme opět na vzduchu a vzápětí již mizíme v útrobách kopce. Podzemní prostory jsou opravdu obrovské, informace, kterých se nám dostalo byly pravdivé. V podzemí toho však moc nevidíme a i to málo máme za pár minut za sebou.

     Opět jsme naloženi do autobusu a tentokrát vyvezeni až k horní nádrži, do výše 1350 metrů. Tedy ta silnička vinoucí se po úbočí hory a po které se autobus vydrápal, vzbuzovala respekt, zvlášť když ti u okének viděli pod sebe, hluboko do údolí.

     Extrémní, tak bych jedním slovem shrnul můj výsledný dojem. Výhled je úžasný, je nádherný letní den, a tak se kocháme pohledem na Jeseníky. Přitom můžeme sledovat obdivuhodné technické dílo. Na kochání máme čtvrt hodiny, pak autobus odjíždí zpět do údolí. Ale my zase až takový zájem na návratu do údolí nemáme, spolu s řidičem autobusu koumáme nad mapou, kudy nejlépe na Praděd. A nakonec na to přijdeme, sice průvodce, mapa i řidič svorně tvrdí, že je to nejobtížnější výstup, v podstatě kolmo k vrstevnicím s převýšením nějakých 600 metrů, ale to nás nezlomí.

     A tak zatímco ti pohodlnější z nás se s námi loučí a soucitně za námi hledí z okének autobusu, my nastupujeme na opravdu extrémní výšlap. Kdybychom tak jen tušili, co nás čeká! Výstup na Praděd byl opravdu namáhavý, každý volil tempo podle svých fyzických dispozic, a tak se naše skupinka poměrně brzy roztrhala. Na vrchol Pradědu jsme se tak trousili postupně. Nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku a my jsme 1492 metrů vysoko, už nám zbývá jen zdolat vysílač, tedy dalších 145 metrů. Na to se však musíme posilnit, kupodivu v restauraci u paty vysílače se lze najíst za vcelku normální ceny. Času v restauraci ještě využívám k nabití baterie kamery, čeká nás mnoho zajímavého a to stojí za zvěčnění.

     A pak, pak zdoláváme vrchol věže! Ještěže je věž výkřikem techniky, pohodlně se tedy vyvezeme výtahem a nerušeně obdivujeme dokonalý panoramatický rozhled. A z vrcholu sledujeme ty malé tečky dole, jestlipak najdeme i naše kamarády? Vidíme Pedra a Julii, ale no tak, nechte si to do soukromí…

     Další program je již jen pro odolné jedince, navrhuji sestup k vodopádům Bílé Opavy a opětovný výstup na vrchol Pradědu, odkud pak budeme pěšky pokračovat do Loučné nad Desnou, kde máme zaparkované vozy. To odradilo většinu zúčastněných. Za extremně odolné jedince tak považuji Vlasovce, Pavlu a Vojtu. No, i já se musím skromně počítat mezi ně. Myslím, že na konci dne už trochu litovali, hlavně Vojta si to nenechával pro sebe, ale nebudu předbíhat...

     Jsme odpočatí a najedení, těch zhruba 8 kilometrů výšlapu na vrchol už na nás není znát. Takže jedeme dolů. Jedeme? No jistě, za nevelký poplatek 100 korun si můžeme na 3,5 kilometrový sešup dolů zapůjčit horskou koloběžku! Ušetří nám to čas a ještě užijeme spoustu zábavy! Jsme vybaveni přilbami, přeci jen to dolů pojede dost rychle. 60 km/h není problém. Paráda! Tak už! Kamarádi se s námi loučí, kdoví jestli nás ještě uvidí…

     A jedeme! Pavla a Vojta už jsou fuč. Já se chopím funkce kameramana a s nasazením života pořizuji záběry této divoké a adrenalinové jízdy. Super! Opravdu to stálo za to. Dole jsme za 8 minut, a to jsme nijak nespěchali a uskutečnili i nějaké to společné focení. Tedy jelo to jako ďas.

     Vracíme koloběžky, přičemž se nevyhneme drobné výtce. To brždění smykem je sice efektní, ale dost rychle odrovnává pneumatiky. Takže tak.

     Nastupujeme na žlutou turistickou značku a sestupujeme do údolí, k řece Bílá Opava. Vodopády podél horního toku jsou impozantní, řeka zde vytváří četné peřeje, kaskády, tůňky a vodopády. Hlubokým a rozervaným korytem si razí cestu dravá voda. Stezka vede přímo korytem řeky, přes lávky, můstky, žebříky, místy je nutné se přidržovat řetězů, je považována za náročnou turistickou trasu. A opravdu stojí za to. Cesta je ještě zpestřena přelézáním vývratů staletých stromů, které jsou zde ponechány svému osudu. Přes toto údolí se před lety přehnala vichřice, která zpustošila i Vysoké Tatry na Slovensku.

     V rámci časové úspory a vzhledem k pokročilé odpolední hodině nedocházíme na konec stezky do Karlovy Studánky, nýbrž se obracíme nazpět. Pro zpáteční cestu volíme modrou turistickou značku, která vede vysoko nad údolím řeky Bílá Opava. Míříme k chatě Barborka a pak pod vrchol Pradědu. Výstup je to brutální, už druhý během jednoho dne a opět překonáváme převýšení několika set metrů na pár kilometrech. Už to na nás začíná být pomalu znát. U chaty musíme popadnout dech, je na řadě krátké občerstvení. Pot z nás jen lije.

     A dále pokračujeme po silnici k vysílači, což je sice znovu do kopce, ale ubíhá to rychle, jen kdyby nás nesužovala všudypřítomná hejna malých černých mušek. Jsou opravdu dotěrné, doslova nás obsypávají, lezou do uší, do nosu. Brrr. Pod vrcholem naštěstí odbočujeme na červenou značku, mizíme v lese a mušek se zbavujeme. Jen pár hodin před námi po stejné cestě mířila skupina „A“. Následujeme ji a přemýšlíme, jak těch dalších 12 kilometrů zvládneme. Naštěstí je to z kopce, užíváme si klidu, po sedmé hodině odpoledne je stezka pustá. Turistu nevidět. Na nějaké kochání už ale nezbývá čas, pomalu se začíná stmívat, slunce zapadá. Popohání nás to k rychlejší chůzi, ovšem únava se již začíná hlásit o slovo. Vojta má na nohou prvotřídní puchýře a už by se nejraději viděl zpátky na chalupě, jenže to my vlastně také.

     Posledních pár kilometrů šlapeme po silnici, jsou z nás už jen ploužící se mátohy. Tedy až na Vojtu, který nějak zázračně těsně před cílem ožil. Je devět večer a máme v nohách asi 30 kilometrů horským terénem, zdolali jsme zhruba kilometrové převýšení. Byli bychom na sebe pyšní, kdyby na to zbývala síla.

     Na chalupě jsme kupodivu jen hodinu po skupině “A“, a tak nás zatím ještě nikdo nepostrádal. Vykládáme si o nejsilnějších dojmech dnešního dne. Ovšem únava je zřejmá na všech, takže poměrně záhy uléháme.

          Den 9. – Sobota 10. července 2010

     A je tu poslední den společné dovolené. Míra odjel již včera ráno, takže na nějaké osvěžení v bazénu kašleme. Snídáme, balíme. Společný program nás pak ještě zavede do města Králíky.

     Dělostřelecká tvrz Hůrka, pevnost z druhé světové války hluboko ve skalním masivu. Tvrz Hůrka je jednou z pěti stavebně dokončených pevností v republice. Je tvořena komplexem pěti povrchových objektů, které hluboko v podzemí spojují chodby a sály v celkové délce 1750 metrů. Máme tak možnost nahlédnout do útrob pevnosti, zejména sálů pro munici, elektrárny, procházíme po kolejích úzkorozchodné dráhy, vidíme i prostory kasáren a kuchyně. Pevnost je ve stavu, v jakém ji v roce 2008 předala armáda, lze ji tedy spatřit v poněkud modernizované podobě. Zajímavosti a atmosféře to však nic neubírá.

     Po prohlídce pak ještě společně jedeme na oběd. V Králících nemáme zrovna dobrou zkušenost s obsluhou v restauraci, míříme tedy poněkud jiným směrem, ven z města, do Dolní Orlice, kde nás před časem zaujal samostatně stojící penzion s restaurací. A zatímco ostatní sedí v restauraci a obědvají, já s Vlasovcem jedeme do nedaleké Červené Vody opět pokoušet štěstí s majitelem vozů, či spíše vraků Zastava. Tentokrát se osmělujeme a pronikáme hluboko do zahrady. Auta jsou v žalostném stavu, nicméně nějaké díly by mohly být v použitelném stavu. Zvonek na domě není, a tak klepeme na okno, za kterým, jak se zdá, by mohl být život. A záhy se dozvídáme podstatnou informaci, tedy telefonní číslo na majitele těchto skvostů. Po krátkém rozhovoru zjišťuji, že mám neuvěřitelné štěstí, zrovna dnes se totiž majitel chystá vraky odvézt a sešrotovat. Máme se prý zastavit po obědě, kdy tu bude přítomen osobně. Jo a nějaké vozy jsou i ve stodole…

     S touto velice přínosnou informací přijíždíme do restaurace za ostatními. A nedá ani moc práce je přesvědčit, že by mohli jet s námi. O zábavný program na odpoledne je tak postaráno. Jsem hladový a jídla se nemůžu dočkat, stejně však popoháním ostatní, žádné kafíčko, jedeme na „nákup“. Jediný, kdo odolal lákavé nabídce je Pedro a Pepa, se kterými se tak po obědě loučíme. A my ostatní vyrážíme do Červené Vody.

     Majitel skvělých strojů není zrovna dochvilnost sama, dvě hodiny odpoledne jsou pro něj skoro ve tři. Ale nevadí, to čekání bude jistě stát za to. Jsme zvědaví zejména na skvosty ve stodole. A dočkáme se. Fiat 125p , novější model, poněkud ohnilý, částečně rozebraný. Tedy pro nás nic moc, ale je to Fiat a ožívá zejména Enzo. Renault 8, kompletní, opět zasažený korozí, ale jako nositel náhradních dílů by byl více než skvělý, navíc za zajímavou cenu. Ovšem Fiat to není, takže nic. Dále pak Škoda 1000 MB, ta byla asi ve stavu nejlepším, nějaké drobnosti sice chyběly, ale vůz by se dal i úspěšně zrenovovat. Ovšem zase to není Fiat… Ve stodole se pak povalovalo i několik motorů, část z nich byla identifikována jako motory z vozů Fiat, konkrétně Fiatu 125p. A to už stálo za úvahu. Takže zatímco já se zajímám o vozy venku, tedy o dvě Zastavy a spolu s Vlasovcem z nich dolujeme díly, Enzo a Vláďa „těží“ ve stodole. Je to takový ten dokonalý závěr dovolené. Tak nějak si to představujeme. Dámský doprovod pak zaslouží obdiv za trpělivost s námi.

     Na sluníčku je pekelný žár, těch 30 ve stínu asi bude. Do mně a do Vlasovce slunko nemilosrdně pere, než získáme kýžené díly, jen z nás lije pot. Po dvou hodinách montážních prací jsme špinaví, zpocení a máme toho dost. Ale máme, co jsme chtěli! Já jsem vděčný zejména za dva startéry pasující do Fiata 128, paráda. I z letošní dovolené se tedy vracím obtěžkán o nějaké náhradní drobnosti na Fiata.

     Nyní myslíme již jen na jedno, na společnou cestu domů. Bude to dálka, vedro ani ve čtyři odpoledne nepolevuje, takže co takhle se ještě vykoupat? Zbývající posádky vozů mají stejně společnou část cesty, takže vodní nádrž Pastviny? Opět míříme na osvědčenou pláž do kempu. A znovu se mi daří usmlouvat slevu na parkovném.

     V jednotě je síla, takže se nebojíme vzít na sebe „klubové“ plavky a dělat tak trochu rozruch. Nejvíce se nám líbila hláška: „Blázni.“, „Ten svalnatý.“ nebo „Zvláštní škola.“ Kontakt s okolím nám zprostředkovával Vláďa a Ondrej držící se opatrně v povzdálí a poslouchajíc jak se o nás baví ostatní na pláži. Osvěžení je báječné, fotky z pláže budou však podrobeny přísné cenzuře, neradi bychom někoho pobuřovali.

     Je pozdní odpoledne, sedm hodin a my stále častěji myslíme na návrat a na čas, který to zabere. Společný odjezd z koupaliště nám ještě zpestří dopravní hlídka policie. Poté, co policisté zastavují první vůz, tedy mě, se náhle zastavují i ostatní vozy. Policisté jsou poněkud v šoku z toho nečekaného úspěchu. A tak postupně dávají dýchnout do balónku všem. Je to docela sranda, měříme si čas, kdo ho nafoukne nejrychleji. Když se ještě chceme společně s policisty na památku vyfotit, nemilosrdně nás vyhánějí...

     Nicméně ještě bychom mohli zvládnou poslední společnou večeři. Volíme pro ni restauraci v Žamberku, je při cestě, takže proč ne? Jídlo je výborné, společnost také, ani se nám nechce domů.

     Je půl desáté večer, tma a my se loučíme po týdnu nabitém jen samými zajímavými zážitky. Cesta domů je vcelku pohodová, pauzu pro získání sil bylo nutné absolvovat jen jednou. Už aby byla další dovolená!

PS: Každá společná Fiatářská dovolená je jiná a přesto stejná. Místa, jež navštěvujeme jsou různá, zážitky se liší, pokaždé objevíme něco co nás překvapí, přesto je každé dovolené jedno společné, atmosféra. A tak i na letošní budu dlouho vzpomínat a zároveň se těšit na tu další. Tedy příští rok v Západních Čechách, v Jindřichovicích?

Fotogalerie :

Autor textu: Ondřej Kroutil - Kronikář Fiat Car Classic

Autoři fotografií: Josef Holeček, Petr Holeček, Miroslav Jucha, Jakub Kaminský, Ondřej Kroutil, Ondrej Nagy, Petr Polach, Jaromíra Šifaldová

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka